Editorial

“Psychoanalýza se takříkajíc narodila s dvacátým stoletím; na publikaci, s níž vystoupila před svět jako něco nového, mém ‚Výkladu snů‘, je uveden letopočet 1900”, uvádí Sigmund Freud ve své práci ‚Stručný nástin psychoanalýzy‘. Psychoanalýza slaví sto let svého trvání. V průběhu století prošlo psychoanalytické hnutí vývojem, jež dal vzniknout celé řadě originálních a podnětných konceptů, které spolu s klasickou teorií nacházejí své klinické uplatnění i mimo standardní psychoanalytické uspořádání - v psychoanalyticky orientované psychoterapii umožňující věnovat se i vážněji poškozeným pacientům, v psychoanalyticky vedené terapii dětí, v psychoanalytické práci ve skupině a skupinové analýze, v dynamické psychiatrii (příkladem může být farmakoterapie zohledňující vztahovou rovinu lékař-pacient, hledisko nevědomého konfliktu, intrapsychických struktur nebo vnitřních objektních vztahů, využití přenosových a protipřenosových jevů), psychoanalytické poznatky se stávají také východiskem pro některé arteterapeutické směry, pedagogickou práci nebo interpretaci sociálních fenoménů. Všechny tyto oblasti “aplikované psychoanalýzy” by chtěl přibližovat “pololetník” Revue psychoanalytické psychoterapie.

Navzdory Freudově rodišti v severomoravském Příboře evokuje psychoanalýza v českém myšlenkovém prostředí rezervované, skeptické i znevažující reakce, někdy nekritický obdiv. Ambivalentní, zdrženlivý nebo záporný postoj odborné psychologicko-psychiatrické, kulturní i obecně vzdělané české veřejnosti se mnohdy váže na absenci poučených informací o vývoji a členitosti současného psychoanalytického hnutí u nás i ve světě. Napomůže-li tento časopis alespoň zčásti korigovat některé předpojatosti a představit psychoanalýzu jako živou, reflektující a vyvíjející se disciplínu, s vlastním výzkumem a ověřováním účinnosti, pak nepochybně svůj smysl naplní. Podaří-li se rozvinout s jinak orientovanými psychoterapeuty, psychiatry, psychology i s představiteli dalších oborů kritická diskuse, věří