You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
V psychoanalýze zacházíme s velmi zajímavým jevem: staré vnější objekty našeho dětství jsou zvnitřněny a žijí svůj vlastní život v různých strukturách naší mysli téměř nezměněně během dospělosti a stáří. Naše fantazie živené naší pudovostí dodávají těmto objektům příchut' mýtu. Psychoanalytická léčba - pokud k ní dojde - většinou tyto staré vnitřní objekty poněkud odmytizuje - stávají se reálnějšími, srozumitelnějšími, méně ohrožujícími, což vede k posílení osobní identity. Ačkoliv k určitým opravám starých objektů dochází i pod vlivem běžného života, neděje se tak všem lidem stejně. Protože naše pojetí světa pochází do značné míry od těchto starých objektů, nelze se divit, že nové věci nazíráme starýma očima. Toto časové zpoždění má ovšem důležitou funkci: představuje časovou kontinuitu vlastní naší identitě a zajišt'uje také kontinuitu kultuře, jejímiž jsme nositeli. Jak uvidíme, má časové zpoždění i řadu nevýhod.
Lidé ve střední a východní Evropě prožívají zcela zvláštní historickou dobu: změnu autoritativních a totalitních sociálních a ekonomických pravidel a podmínek v liberálnější a individualističtější. Nová situace přináší tedy nové vnější objekty: demokratické instituce s novými pravidly chování. V praxi to znamená, že lidé vnášejí, promítají či projikují své staré vnitřní objekty do nového sociálního prostoru s jinými hranicemi a požadavky na osobní aktivitu a iniciativu. Metaforicky řečeno, přinášejí Kafkův “zámek” jako organizující schéma pro interpretaci a anticipaci vnějších objektů a jevů do demokratického prostoru. Není divu, že levicově orientované politické strany, které jsou obvykle méně liberální, se postupně vracely do vlád ve východoevropských zemích bud' hned nebo krátce po svržení komunistické totality. Byl to britský kleiniánký psychoanalytik Money-Kyrle , který upozornil na skutečnost, že člověk neunese příliš velký kvalitativní rozdíl mezi svými vnitřními objekty a vnějšími objekty a má pak tendenci k totalitnímu ovládnutí vnější reality. M