Sigmund Freud a teorie objektních vztahů

Všechna výročí narození nebo úmrtí Sigmunda Freuda nás vzdalují duchu doby, v níž Freud žil a vytvářel své teorie. Tyto teorie zestárly, avšak ne tak, aby se staly jen neaktuální historií. Freudovo dílo zůstane základem psychoanalytického myšlení i pro příští generace psychoanalytiků. Platí to i o Freudově teorii objektních vztahů. Pokud se zakladateli psychoanalýzy vytýká, že nedocenil úlohu objektu v mentálním životě nebo že se teorii objektů nevěnoval systematicky, že nerozlišoval vždycky vnější a vnitřní objekt, nebo že nerozvinul tu či onu myšlenku, tušíme někdy za onou kritikou frustraci z Freudových chyb, jindy je to zase potřeba najít nedostatky a v lepších případech - a těch je snad více - nacházíme tvůrčí radost z možnosti navázat tam, kde se to jeví být užitečné, objevné, zajímavé a také vzrušující.

Svoji hodnotu má však i rekapitulace, shrnutí a přehled toho, jak Freud přemýšlel a teoretizoval o vnitřních objektech. Takových počinů bylo v psychoanalytické literatuře učiněno několik (např. Tuttman, Rangell, 1985). Aniž bych chtěl zde srovnávat, přikláním se k přehledu, který podal Perlow (1995) a který se mi jeví jako vskutku zasvěcený a logický. Tento přehled doplním vlastními poznámkami a příklady.

Perlow shrnul vývoj Freudových názorů na objekty do několika historických stádií. První stádium navazuje z jedné strany na asocianistickou psychologii Herbartovu a z druhé na neurologickou teorii o pamětových stopách v mozku. V Herbartově psychologii se za základní jednotku duševního života považovala představa (Vorstellung), která má přímý vztah k vnímání i k myšlení. Každá představa má svoji energii a ta rozhoduje o intenzitě a jasnosti představy a také o tom, zda představa překoná práh uvědomění. Navíc představy spolu s vjemy vytvářejí aperceptivní masu: vjem vybuzuje rozmanité představy, pamětové stopy z minulých zážitků a tím vzniká zážitek jako složitý psychický jev. Freud nejprve považoval představu také za základní psychický jev, k němuž se přimyká psyc