Destruktivní aspekty závisti

Koncept závisti představuje teoreticky i klinicky zajímavé téma, které je zejména díky M. Klein a jejím následovníkům neopomenutelným přínosem psychoanalýze. Jde o téma, které dodnes vyvolává spory mezi psychoanalytiky, zejména s odkazem na koncept tzv. primární závisti, dle kleiniánské teorie odvozené od pudu smrti. V psychoanalytickém písemnictví existuje řada prací zabývající se závistí. Nejzákladnější monografií s tímto tématem je kniha M. Kleinové “Závist a vděčnost” z roku 1957, další obsáhlou prací je “Závist” postbioniánského psychoanalytika H. Borise z roku 1994. Ve svém článku o destruktivních aspektech závisti bych chtěla uvést určitý přehled problematiky a ukázat na historický vývoj zpracovávání tohoto tématu a zejména na přínos kleiniánsky orientovaných autorů. Dále se budu zabývat otázkami vztahu závisti a narcismu a jejich místa v psychoanalytickém procesu, ve vztahu k negativní terapeutické reakci.

Závist je nepřátelským pocitem vůči druhému, který má něco žádoucího, co závidějící nemá. Jejím cílem ale není jenom získat to, co nemá, ale zároveň zkazit potenciální dobro druhého. Závist má mnoho podob, většinou skrytých, a pro nepochybnou bolestivost stavu závisti se “já” pokouší různými obrannými strategiemi odstranit závist z vědomí.Závist můžeme pochopit patrně jenom v souvislosti s dalšími psychickými afekty, stavy a také psychickou strukturou. Víme, jak závist sužuje osoby s narcistickou osobnostní poruchou, u nichž je jedněmi z nejsilnějších afektů bud závist (vůči těm obdivovaným), nebo pohrdání (vůči těm devalvovaným). Na iracionální aspekty závisti upozorňuje řada autorů. Například závist někomu, kdo vcelku nic zvlášt ceněného nemá, ale dobře to snáší.

Historické poznámky

Prvním autorem, který se zabýval závistí v psychoanalytickém myšlenkovém rámci, byl Sigmund Freud. Jeho koncept závisti penisu ovlivnil generace psychoanalytiků, zabývajících se ženskou psychologií a taky sklidil kritiku mnoha jiných. Freud viděl velmi dobře význam a konsekv