Adolescence jako narcistická krize

Do zorného pole bych chtěl položit témata, o která se v adolescenci tzv. “hraje”. Vývojový problém identity a s ní související narcistickou rovnováhu.

Narcistické téma se nese celým životem člověka. Narcismus má široký, nepatologický základ ve vyjádření důležitého aspektu normality vývoje i trvání osobnosti. Vyjadřuje složitou problematiku sebeúcty, vnitřní integrity a vztahu k sobě samému. Jedná se o jeden ze základních rozměrů psýché.

S rizikem zjednodušení, vyvíjejícího se a vrstevnatého pojmu, jakým narcismus bezesporu je, se odvažuji nutné generalizace.

Prvotní podobou narcismu, tohoto zárodečného vědomí sebe, je primitivní Já, které nerozlišuje slastné uvnitř a vně. Tedy slastné na objektu a na mně samém. Toto mísení slastných prožitků sebe i objektu se nazývá primární identifikace. Primární identifikací s dobrým objektem získává dítě zásobu primárního narcismu, aby mohlo postupně začít vnímat objekt jako oddělený od Já. Toto oddělené vnímání Já a objektu je základem tzv. objektní lásky a vztažnosti. Můžeme říci, že je ale také psychologickým předpokladem k uznání existence vnější reality, jako možného místa k životu, vůbec.

Osoby s narušeným narcismem je možno charakterizovat bud mimořádnou závislostí na druhých lidech, nebo extrémní obranou proti takové závislosti. Takové osobnosti hledají absolutní fůzi, symbiózu nebo opačně její popření. V takové obraně je popírána tato naléhavá, pro slabé Já, příliš nebezpečná závislost na objektu.

/V chování drogově závislých můžeme pozorovat oba tyto způsoby a to někdy i u jedné osoby zároveň. K droze odžívá intenzivní závislost, k rodičům a společnosti splitovaně demonstruje grandiózní nezávislost. / Kolem pojmu narcismu se vznáší kontext patologické problematiky jako psychologického označení specifické osobnostní poruchy, či v zlidovělé psychologizované řeči, se tím rozumí člověk sobecký a egoistický.

Narcistická rovnováha je něco, o co často nevědomě, ale zato všichni a stále usilujeme. Pokud se nám podařilo v osobnostním