Karl Abraham (1877-1925)

Karl Abraham se narodil v Brémách v roce 1877. O psychoanalýzu se začal zajímat během psychiatrické stáže u Junga ve slavném švýcarském sanatoriu Bürgholtz, kam odcestoval po skončení studia medicíny v roce 1904. V roce 1907 začal provádět v Berlíně psychoanalytickou praxi, a to jako první v Německu. V roce 1910 založil Berlínskou psychoanalytickou společnost a v roce 1924 se stal prezidentem Mezinárodní psychoanalytické asociace. V následujícím roce zemřel na vrcholu svých tvůrčích sil a profesionální reputace na pulmonální absces.

U Abrahama se školila řada anglických psychoanalytiků včetně Jamese Glovera, Edwarda Glovera a Alix Stracheyové. Analyzoval také Karen Horneyovou a Edith Jacobsonovou. Melanie Kleinová ho v roce 1924 přesvědčila, aby se stal jejím cvičným analytikem. Jejich spolupráci však po patnácti měsících přerušila Abrahamova předčasná smrt. Uvnitř psychoanalytického hnutí měl vynikající pozici a spolu s Jungem v Curychu, Ferenczim v Budapešti a Jonesem v Londýně patřil mezi největší průkopníky a šiřitele psychoanalýzy mimo Vídeň (Hinshelwood, 1989, s. 211).

Abrahamova předčasná smrt způsobila, že jeho dílo zůstalo torzem. Jeho největší teoretický přínos spočívá v úsilí objasnit z psychoanalytického hlediska psychotické onemocnění (Abraham, 1911). Při řešení tohoto námětu Abraham úzce spolupracoval s Freudem, který psychotické pacienty považoval za tak narcistické, že nejsou schopni vytvářet typický přenos, takže je nelze léčit metodou psychoanalýzy. Abraham využil toho, že pacienti s maniodepresivní psychózou se ve fázi remise projevují v podstatě normálně a analyzoval je během tohoto „normálního“ údobí s cílem najít predispozici, která tvoří základ psychotické fáze. Abrahamovy klinické zkušenosti potvrzovaly, že u psychotiků došlo k fixaci na velmi raná stadia vývoje libida (orální a anální). Domníval se, že narcismus psychotické regrese je výsledkem fixace na tato časná vývojová údobí. U dospělých psychotiků nalezl zcela zjevné známky orálních a an