You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Péčí Malcolma Pinese vyšlo od r.1998 několik knih o skupinové psychoterapii a zejména o skupinové analýze, z nichž každá znamenala obohacení zejména teoretického zázemí uvedených metod. Zatímco se objevovaly úvodní svazky, stávalo se veřejným tajemstvím, že se chystá zřejmě nejvýraznější skupinově-analytický počin po r.1949 (snad kromě referátu M.Nitsuna “The Anti-Group” z r.1989 na kongresu IGA v Amsterdamu). Kniha F.Dalala předčila všechna očekávání: autor podrobil základní stavební kameny teorie skupinové analýzy podrobnému přezkoumání a knihou nabitou odvážně formulovanými propojeními informací z psychoanalýzy, sociologie, biologie a filozofie vyzval kolegy k diskusi nad udržitelností stávající teoretické výbavy skupinové analýzy. Učinil tak v šesti tematických blocích; první věnuje Foulkesově nejednoznačné snaze včlenit Freudovo učení do základů teorie skupinové analýzy. Foulkes mnohé z psychoanalýzy převzal, aby leccos z toho následně opakovaně popíral: o tom pojednává druhý blok. Třetí blok autor věnuje diskursu mezi Foulkesem a sociologem (poststrukturalistou) Norbertem Eliasem, v recenzované publikaci pasovaným na praotce skupinové analýzy. Tedy: první polovina knihy podrobně ilustruje základní skupinově-analytický teoretický konflikt mezi “ortodoxním” (rozuměj: analytickým, ve Freudových stopách kráčejícím) Foulkesem a Foulkesem “radikálním”, tedy inspirovaným a navracejícím se k Eliasovi. Sociologickým teoriím posledně jmenovaného je pak věnována čtvrtá kapitola, obhajující rozhodující vliv společnosti na vývoj jedince. Text se v této fázi pohybuje většinou za hranicemi psychoanalytických pozic a obhajuje nutnost jejich přesahování, jedná-li se o práci se skupinou. Tady také začínáme jasněji vnímat konflikt, v němž se zřejmě Foulkes nacházel a v němž se asi raději ani nechce nacházet hlavní proud současné skupinové analýzy. Domnívám se, že pochopíme-li “radikálního” Foulkese (potažmo Eliase), porozumíme zřejmě lépe těm terapeutickým zásahům, které nás v k