Závislost na stavu blízkém smrti

(Překlad: PhDr. et PaedDr. Miroslav Petržela)

Tento článek byl původně přednáškou, kterou jsem měla na vědecké schůzi Britské psychoanalytické společnosti 20. května 1981, a poprvé byl publikován v roce 1982 v International Journal of Psycho-Analysis, 63, str. 449-56.

Existuje velice maligní typ sebedestruktivity, který vídáme u malé skupiny svých pacientů a který je, podle mého názoru, v podstatě závislostí - závislostí na stavu blízkém smrti. Tato závislost zcela ovládá životy pacientů, po dlouhá období ovládá způsob, jakým přinášejí materiál do analýzy, a typ vztahu, který vytvářejí s analytikem. Ovládá jejich vnitřní vztahy, jejich takzvané myšlení, a také způsob, jakým komunikuj í se sebou samými. Tato závislost není puzením k dosažení klidu typu nirvány nebo úlevy od problémů, a musí být proto od těchto stavů ostře odlišena.

Vnější obraz, který tito pacienti reprezentují, je podle mě všeobecně známý. Ve svých životech jsou stále více pohlcováni bezmocností a oddávají se činnostem, jež jsou předurčeny k tomu, aby je zničily jak tělesně, tak psychicky (např. značné přepracovávání, vyhýbání se spánku a jídlu, popř. naopak tajné přejídání, potřebují -li zhubnout, nadměrná konzumace alkoholu a případně též izolace od vztahů). U jiných pacientů je tento typ závislosti pravděpodobně méně nápadný v jejich skutečném životě, ale stejně významný ve vztahu k analytikovi a analýze. Prostorem, kde se u všech těchto pacientů projevuje přitažlivost stavu blízkého smrti, je přenos. Ve svém příspěvku chci ukázat, že tito pacienti přinášejí materiál do analýzy velmi zvláštním způsobem: ačkoli např. zdánlivě chtějí pochopení, mohou ve skutečnosti mluvit způsobem, který má sdělovat nebo vyvolávat pocit zoufalství a bezmoci u nich samých a u analytika. Neděje se to pouze tak, že udělají pokrok, ale vzápětí jej zapomenou, ztratí nebo za něj nepřijímají žádnou odpovědnost. Projevují také silnou, ačkoliv často nevyslovenou, negativní terapeutickou reakci, která je však pouze částí mnohem