O snech

(přeložila PhDr. Lucie Lucká)

Ve své slavné monografii z roku 1899 hovoří Freud o snech jako o královské cestě do nevědomí. Analýza snů se stala důležitou součástí a často i hlavní oporou psychoanalytické léčby neurotických pacientů. Avšak pokud se týká samotného obsahu snů, jen málo pozornosti bylo věnováno eventuálnímu vztahu mezi manifestním obsahem snu a diagnostickým zařazením snícího. I když připustíme, že se v minulých sto letech diagnostické standardy významným způsobem proměnily, zůstává pravdou, že raná psychoanalytická literatura nerozlišovala mezi manifestním obsahem snů neurotických pacientů, fungujících na vyšší úrovni, a obsahem snů hlouběji narušených pacientů, kteří fungují na úrovni, již bychom dnes označili za “hraniční” nebo psychotickou (Kernberg, 1967). Freud razil názor, že si ego nemůže učinit představu o své vlastní smrti, a proto nenacházíme sny, v nichž snící zobrazuje sám sebe jako doslova mrtvého (na rozdíl třeba od obrazu pádu z útesu, kde by smrt byla nevyhnutelným důsledkem, ale snící se probudí dřív, než dopadne - tak říkajíc v poslední chvíli). Příklad snu tohoto druhu uvádí E. F. Sharpeová u pacientky, které se zdál následující výjev: “Držela jsem se vší silou okenní římsy, a když už jsem nemohla, spadla jsem na zem” (str. 175). Snící však nedodala, že by si potom představila sebe sama jako “mrtvou”.

Je pravda, že Freud (1899, str. 472-3, 477-8) poukazoval na sny, v nichž příbuzný nebo jiná osoba důležitá pro snícího je “mrtvá”, a na to, že tento manifestní obraz na hlubší úrovni představuje obavu z vlastní smrti nebo smrtelnosti snícího. To však není totéž jako mít sen o tom, že je člověk opravdu mrtvý nebo úplně poškozený. Pacient v analýze u L. Altmana (1969) mu sdělil tento sen: “Byl jsem mrtvý. Věděl jsem, že jsem mrtvý, ale ještě jsem žil. Nemohl jsem s nikým mluvit.” Stalo se tak krátce po návratu dr. Altmana z dovolené (na niž pacient žádným viditelným způsobem nereagoval). Tento příklad se již více blíží snu o tom, že je č