Několik dodatečných úvah o studii STOPP

V úvodu bych se rád vyjádřil k několika námitkám, které byly vůči této studii opakovaně vzneseny. První výtku jsem sice na vlastní uši zaslechl jen málokdy - nejspíš proto, že kritici jsou velmi slušní a zdvořilí, ale přesto jsem si jist, že mnozí ji sami pro sebe nebo mezi sebou formulovali. Alespoň implicitně se objevila i při internetové diskusi nad mým článkem v International Journal of Psychoanalysis: „Je tahle studie vůbec o psychoanalýze?“ Tato námitka vychází z názoru, že psychoanalýza zkoumá nevědomí, a to tedy nelze studovat jinak než psychoanalyticky. Výzkum založený na dotaznících od skupiny pacientů a následné statistice, která jejich odpovědi shrnuje, tudíž nemůže odhalit nic důležitého o vnitřním, nevědomém životě těchto lidí. Podle tohoto názoru lze v zásadě říci, že systematický výzkum psychoanalýzy je už z definice protimluv. Toto stanovisko reprezentativně formuloval Green (1996) a zastávají je i autoři zastoupení v přehledu An Open Door Review of Outcome Studies in Psychoanalysis (Otevřené dveře k přezkoumání výsledkových studií v psychoanalýze, Fonagy, 2001). Důkladná diskuse o tomto problému by nám zabrala příliš mnoho času a místa. Abych se tedy vyjádřil stručně, shrnu svůj názor do dvou bodů. Za prvé, ačkoli souhlasím s definicí nevědomí jakožto prvořadého předmětu psychoanalýzy, myslím, že existuje nekonečné množství důležitých a zcela legitimních otázek, na něž bychom se v souvislosti s psychoanalýzou měli ptát, protože na ně doposud nikdo nedal uspokojivou odpověd'. Tyto otázky nezávisejí na žádné analýze nevědomí a odpověd' na ně by nezbytně vyžadovala systematický přístup. Za všechny uvedu alespoň jednu takovou otázku, na niž se již mnozí ptali, aniž obdrželi mnoho přesvědčivých odpovědí: „Dochází u analyzandů při psychoanalýze k nějakým očividným změnám?“ Za druhé, shodneme-li se na předpokladu, že nevědomí se může projevovat pouze v kompromisních útvarech a derivátech chování, pak pacientovy odpovědi na dotazník nejsou jeho nevědomí o