Vnitřní realita sebevražedného teroru

Jedna z otázek, se kterými jsem se setkal po útoku na Ameriku 11. září letošního roku, zněla takto: jaký stav mysli umožňuje muslimským teroristům zabít co největší počet lidí a při tom obětovat vlastní život? Jaký je motiv tohoto perfektního, grandiózního zločinu, který se vymyká potrestání? Kdybychom znali odpověd', měli bychom jeden z klíčů k porozumění katastrofy, i když ne k její spolehlivé prevenci. Novináři a intelektuálové nabízejí různé výklady, proč k události došlo. Přehlíží se tím ale skutečnost, že náš kognitivní aparát selhal, protože nedokázal včas signalizovat hrozící nebezpečí. Islámská víra, jak je kodifikována v koránu, jistě sama neplodí sebevražedné útoky - motivace k nim jsou přítomné kdekoli. Představa prostého sebezničení anebo zničení protivníka je nám ale přece jen srozumitelnější, než to, co se stalo v Americe a co se stále děje v Izraeli.

Nabízím zde několik dílčích poznámek s vědomím, že duševní pochody teroristů dnes můžeme rekonstruovat spíše z vnějšího rukopisu jejich činů. Chybí nám klinická zkušenost s tímto vnitřním světem. Samozřejmě není náhoda, že takoví lidé mají sklon odehrávat své nevědomé problémy na ulici nebo v letadle co nejničivějším způsobem, místo aby navštívili terapeuta. I když ani to už není úplně pravda: Abigail Golombová (1) se zmiňuje o britském psychoanalytikovi, který se dozvěděl, že jeho pacient je na listině osob určených k zavraždění organizací IRA. Běžnou metodou tohoto teroristického gangu je uložení bomby do auta - a právě pacientovo auto parkovalo během léčebných seancí analytikovi pod oknem. Jak vidno, psychoanalytická klientela se mění a může klást na zpracování analytikova protipřenosu nečekané požadavky. Nakolik jsme schopni rozpoznat motivaci k sebevražednému útoku, objeví-li se v analytickém procesu, a jak s ní umíme zacházet?

Snad všichni máme ve svém primitivním archaickém scénáři ukrytu i takovou smrtící variantu, soudě podle toho, jak snadno se stává součástí kolektivního já ideálu v určitých spo