Technické přístupy k přenosové nenávisti při analýze hraničních pacientů

„Když už člověk něco nenávidí, je vcelku jedno, co to je.“ Samuel Butler

Přenosová nenávist představuje závažnou překážku pro účinnou práci s hraničními pacienty. V podskupině těchto pacientů totiž dochází k nelítostným projevům nenávisti vůči analytikovi, a to způsobem, který zdánlivě není přístupný interpretaci. Úporná projektivní identifikace nenáviděných aspektů pacientova vnitřního světa může podrývat analytikovu schopnost zachovat si analytický postoj a může vést k různým formám protipřenosového agování. Než se pacient a analytik mohou sblížit v „analytickém prostoru“, kde bude interpretace účinná, musí oba projít dlouhým obdobím obsažení, vstřebávání zážitků (containment).

Freud (1915) jednou poznamenal, že jediné vskutku závažné překážky, na něž analytik může narazit, se týkají zvládnutí přenosu. Z bohaté škály zbraní namířených na analytika v podobě přenosových pocitů se pravděpodobně nejhůře snáší právě intenzivní nenávist. Analytika však takové klání alespoň částečně láká, protože sama analytická praxe vlastně slouží jako reaktivní formace proti nenávisti, agresi a sadismu (McLaughlin, 1961); (Menninger, 1957); (Schafer, 1954). Jestliže nás někdo dennodenně nenávidí, pak taková zkušenost začne

podrývat naše pečlivě konstruované obrany proti tomu, abychom svého pacienta nenáviděli. Takový nenávistný pacient navíc maří analytikova vědomá altruistická přání pomáhat druhým a čas od času analytika dovádí až k pochybám, zda v tomto konkrétním případě není veškeré analytické snažení ztrátou času a energie.

Přenosová nenávist pochopitelně není monolitickou entitou. Mívá různou intenzitu podle toho, jak silné je pacientovo Ego, jaké jsou jeho vnitřní objektní vztahy a v jaké fázi se analýza nachází. Lze zde vytvořit analogii k Blumovu (1973) rozlišení mezi erotickým a erotizovaným přenosem. V rámci erotického přenosu prožívá pacient(ka) touhu po analytikovi (analytičce) jako egodystonní, případně zahanbující pocit, jehož uspokojení považuje za nereal istické. Při erotizované variantě přenosu není pacientovo pozorující Ego patrné. Pacient své touhy po analytikovi nechápe jako pocity, které by se měly analyzovat. Naopak, vytvářejí základ egosyntonních požadavků na uspokojení přání, přičemž pacient očekává, že analytik bude tyto touhy opětovat, a nikoli interpretovat.

Uplatníme-li stejné rozlišeni i u přenosové nenávisti, můžeme rozpoznat dvě široké kategorie. Při benignější variantě si pacient uvědomuje, že jeho nenávist je distorze vyžadující analýzu. Nenávistné pocity jsou egodystonní, takže pacient s analytikem udržuje terapeutické, léčebné spojenectví a chce tyto pocity spíše pochopit než podle nich jednat. V maligní variantě však pocity nejsou jen „jako“ a pacientovi připadá, že nepodléhají žádné distorzi. Pacient analytika nechápe jako postavu z minulosti, nýbrž jako opravdového zloducha, který si zasluhuje být nenáviděn. Nedochází k žádnému terapeutickému spojenectví, a pacient považuje analytikovo pochopení za irelevantní.