O moci subjektivity v procesu (nejen analytické) psychoterapie s důsledky pro terapii párovou a rodinnou

Živá psychoterapie se zviditelňuje do dění, které je nanejvýš nelineárním procesem. Je setkáváním s neočekávaným, a to na obou stranách. Je provázena překvapeními a krizemi. Je-li však psychoterapie vnímána jako sled teoreticky předpověditelných událostí, které by měly v ideálním případě hladce plynout, nejspíš prakticky o žádnou psychoterapii nejde. Nejde o lidské setkání, nejde o setkání člověka se sebou samotným.1 Psychoterapie je vlastně i pro odborníka setkáním příležitostně plným údivu - a má jím být. Předchozí vědomosti, zkušenosti a dovednosti při nich hrají spíše úlohu jakýchsi bójí, pohupujících se po vzdutých vlnách, jichž je možno se dočasně zachytit a nabrat dech, ale těžko v nich hledat skutečnou oporu a stabilitu. Dokonce čím více se zúčastněné osoby setkávají, čím více jsou tedy dotčeny jedna druhou, tím více jsou též otřeseny ve svých starých představách. Obyčejně se spíše zdůrazňuje tento proces jakožto probíhající na straně klienta, u zkušeného terapeuta se naproti tomu skoro nepředpokládá, resp. budí rozpaky jak vlastní, tak kolegů - pokud se tato záležitost zveřejní. Mám ale za to, že podobným procesem prochází vedle svého klienta též každý terapeut. Nová zkušenost probouzí nové vědění a nové vědění novou zkušenost. Taková nová zkušenost - pocit, souvislost, vhled - jsou pak skutečně plné údivu, jsou otřesné svou působivou mocí.

Klienti jsou vystaveni dlouhodobé bezmoci nejen tváří v tvář organizaci své psychiky, opakujícím se narážením na vlastní bariéry, udržujícím jitřivý pocit vlastní odlišnosti od druhých, ale též příležitostně zkušeností s námi, kdy musejí čelit našim předsudkům a pravdám, které je odsuzují k umocněnému studu, vzteku a bezmoci. Je tomu tak zčásti též proto, že my psychoterapeuti jsme trénováni v tom, být klientovi opěrnými pilíři, dodavateli stability do jejich stabilně-nestabilního světa. Takový profesionální závazek s sebou nese požadavek mít jasno - i v situacích, kdy sami jasno nemáme; závazek být programově věroh