Párová kazuistika

Kdykoliv do mé soukromé praxe zabloudí nějakou shodou okolností pár, ráda tuto změnu přivítám. Zjistila jsem totiž, že je nejen možné, ale přímo výhodné pracovat psychoanalyticky orientovaným způsobem také párově, a že práce s párem je pro mne v denním rozvrhu individuálních terapií dokonce vítaným zpestřením. Výhodou nazývám poznání, k němuž jsem dospěla po několika letech praxe v tehdejší „manželské a předmanželské“ (později „rodinné“) poradně: že terapeutická práce s párem je možná jedině tehdy, cítí-li oba partneři, že terapeut má porozumění pro těžkou situaci, v níž se nacházejí, že rozumí pochodům, jimiž se do přítomné situace dostali, a že s nimi dovede hovořit o mechanismech, které je v současném stavu přes jejich vůli udržují. Přitom je třeba, aby oba vnímali, že prostor v terapii, stejně jako v životě, je výsostně jejich a že terapeut jim vstupuje do života právě jen svým porozuměním (interpretacemi). Vše ostatní, včetně rozhodnutí, jak si svůj vztah uspořádají, záleží na nich.

To bývá pro terapeuta značně obtížné. Klienti ve svém trápení obvykle přicházejí s vědomou nadějeplnou a úlevnou představou, že se v osobě terapeuta konečně setkají s někým, kdo je natolik vědoucí, že postačí řídit se jeho „radou“ (a všechno bude v pořádku), nebo eventuálně s právoplatným sudím, který rozhodne, na čí straně je pravda (jíž se ten druhý podřídí a zase bude všechno v pořádku). Přijmout tuto idealizaci, vstřebat ji a přepracovanou vrátit nebývá nikterak snadné, zejména když terapeut ve skutečnosti ví jediné: že svým postojem (byt' chápajícím obě strany) bude oba partnery v tomto očekávání pouze zklamávat. Ozvěny tohoto zklamání spolu s překvapením, že terapeut na sebe nebere žádnou z očekávaných podob, se mohou ozývat v průběhu celé terapie.

O to více je nezbytně nutné nabídnout páru něco, co zaujme jeho pozornost a díky čemu klienti sami pocítí, že zajímat se o věci tímto novým, neobvyklým způsobem, je pro ně užitečné.