You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
K četbě knihy „Témata psychoanalýzy I.“ jsem přistupovala značně ovlivněná kritickou recenzí z pera Zbyňka Vybírala, která pod názvem „Naředěné psychoanalytické homeopatikum“ vyšla ve druhém čísle letošních Konfrontací. Na základě této recenze jsem očekávala publikaci poměrně slabou, která úsilím o popularizaci psychoanalýze spíše škodí než prospívá. Postupně jsem tuto počáteční skepsi překonala a konstatovala, že recenzovaná kniha je poměrně zdařilá, i když se teoretická východiska, styl i úroveň jednotlivých kapitol značně liší.
„Témata psychoanalýzy I.“ tvoří pět relativně samostatných příspěvků od renomovaných britských psychoanalytiků včetně Phila Mollona, jehož knížečku „Freud a syndrom falešné paměti“ vydalo v roce 2000 nakladatelství Triton. Právě Mollon je autorem znamenité úvodní kapitoly „Nevědomí“, v níž se mimo jiné pokusil o syntézu psychoanalytických koncepcí s neurologickými poznatky o implicitní paměti, o lokalizaci řečových funkcí v levé hemisfé-ře atd. Na str. 38 mě zaujalo dělení nevědomí na přítomné, které obsahuje opakující se vzorce nevědomých vztahů, a minulé, jež je sídlem poměrně nepřístupných dávných zážitků ve vztazích v dětství. Další hypotetickou mimovědomou oblastí lidské mysli je nevalidované nevědomí (název zjevně není nejšt'astnější), které obsahuje vzpomínky na události, jež důležité osoby v okolí dítěte nikdy nepotvrdily, takže je dítě nemůže uznat a přemýšlet o nich. Typickým příkladem jsou vzpomínky na sexuální zneužívání. Mollon také s naprostou samozřejmostí akceptuje důležitost Jungova přínosu k výkladu snů. Celkově se jeho text vyznačuje velkým rozhledem a snahou o propojení psychoanalýzy s poznatky jiných psychoterapeutických směrů i vědních oborů. Také druhá kapitola „Afekty a emoce“ od Grahama Musica se mi jevila jako velmi kvalitní. Music (podobně jako Mollon) uvádí řadu poznatků z neurologie a vývojové psychologie. V závěru se pokouší o rozbor pozitivních emocí, kterými se psychoanalýza dosud příliš nezabývala.
Ricky Eman