Editorial

Vážení a milí čtenáři,

vzali jste do rukou letní číslo dalšího, dnes již pátého ročníku. Revue. Tak jak se již stalo zvykem ujímají se jednotlivých čísel členové redakční rady a tím mu - vedle ponechání hlavního zaměření a udržování kontinuity časopisu - vtiskují svou osobitost. Jaká je tedy osobitost tohoto čísla?

Při tvorbě čísla jsme původně pracovali se široce pojatým tématem: „Psychoanalytická psychoterapie a psychoanalýza v kontextu současné české psychoterapie“. Z toho také plyne, že jsme nepočítali s překlady cizích autorit, k nimž bychom eventuálně diskutovali - jak převažuje v předcházejících číslech Revue. Měli jsme představu vzájemné diskuse českých přispěvatelů k aktuálnímu tématu, které by vycházelo z původně široce výše uvedeného tématu a ne k předem danému teoretickému tématu do nějž by nás uvedl cizí autor /to bych přidal k charakteristice psychoterapeutické kultury, jak se o ní níže zminuje H. Klímová/. Domnívám se, že obojí je důležité. Téma vzbudilo celou škálu reakcí psychoanalyticky i neanalyticky pracujících kolegů a vyjadřuje panoptikum současné české psychoterapeuticko-psychoanalytické scény. Vedle nejčastěji zastoupeného mlčení se objevil rozruch. Vzniklo zajímavé řetězení reakcí, které - neváhám říct - mělo někdy charakter až minipaniky. Vedle kolegiálních odpovědích se objevily reakce reprezentující zneužití /mailových adres/, využití /napsat „svůj“ text bez návaznosti/, anebo reakce hraniční. Vedle toho se objevovaly reakce, které potvrzovaly oprávněnost a aktuálnost otevřené diskuse k předloženému tématu. K čemu je dobrá diskuse? Odpovědi ponechám na čtenáři. Inspiraci poskytují zejména texty autorů Heleny Klímové, Aleny Plhákové a Martina Mahlera.

V nabízeném tématu nemělo jít - jak ve škále různých názorů zazněl také hlas - o diskusi o identitě psychoanalytické psychoterapie či psychoanalýzy, které jsou oddělené od neanalytických psychoterapeutických směrů. ČSPAP má svou identitu a je v jejím zájmu svou identitu udržet, posilovat a dále