Symbolická funkce versus realita

Psychoterapie, jakožto jeden ze symbolických výtvorů člověka, a realita ve své každodennosti existují vedle sebe odděleně a paralelně, hranice mezi nimi nemají být překračovány (viz zmíněná pravidla v druhém příspěvku). Jediná, ba žádoucí přestupní stanice je sama psychika člověka: zachytí, uchová a přenese prožitek a proměnu z roviny symbolické do reality. Čím výraznější je ojedinělost tohoto kontaktu, tím nadějnější, mocnější je účinek psychoterapie.

Pravidla jsou obecná, každé překročení hranic nicméně souvisí s určitostí a jedinečností „zde a nyní“. Děje se?

Překračování hranic se děje: členové skupin, někteří naši klienti, se všelijak stýkají, ač by neměli, sdílejí spolu čas v hospodě, sdílejí spolu čas na loži… Potom interpretujeme, někdy si poradíme i jinak.

Ale hranice může překročit i terapeut, a to je naše starost první. Nebudu hledat jednotlivé případy. Jednak by každý výběr byl náhodný. A za druhé: případy v kontextu celospolečenském více viditelné připomínají roli mluvčího v psychoterapeutické skupině. Víme, jak někdy nesnadno se s mluvčím skupina vypořádává právě proto, že mluvčí zastupuje téma obecné. Víme také, jak snadno se mluvčí promění v obětního beránka, který je trestán za něco, co je vlastní celé skupině.

Uvažujme tedy obecně.

Kdysi, ještě za režimu minulého, se na odborném setkání začalo kriticky mluvit o překročení hranic mezi terapeutem a klientem v oblasti sexuality Jak později vzrostla naše svoboda k dobrému a tvořivému, tak také přibylo příležitostí k pokušením a diferencovaly se jejich druhy. Nyní bychom mohli od klientů přijímat daleko větší rejstřík služeb, různých prací, úsluh, zisků….

Obávám se, že uprostřed této nové reality sociálně ekonomické jsme si dosud nevypěsto-vali odpovídající psychoterapeutickou kulturu. Pohybujeme se v hodnotovém chaosu, často nám není samozřejmostí brát v úvahu etickou stránku jakožto první. Snad nejsme zvyklí si různé otázky pokládat, např.:

• je možné nechat se klientem