Separace a dospělý svět

Separace, separační úzkost a separace- individuace jsou často používaná slova psychoanalytického slovníku. Nejčastěji vyvolávají asociaci se známou teorií Margaret Mahlerové o psychologickém zrození, která byla zformulována počátkem 70. let (Mahler, Pine and Bergmann, 1975), avšak téma separace je v psychoanalýze značně starší. Freud si byl ještě před koncem 19. století vědom významu raných vztahů dítěte s matkou pro uvolnění pudové tenze a také dětské bezmocnosti, má-li si dítě opatřit uspokojení bez pomoci matky. Jisté odkazy v tomto směru jsou v dopisech Fliessovi a také v jeho Projektu vědecké psychologie (1895). Ztráta objektu či separace od něj stojí podle něho u zrodu přání. Představa ztraceného objektu je znovu obsazena v jeho duševní reprezentaci a umožnuje halurinatorní uspokojení přání. V práci Negace v r. Freud poznamenává, že hledání nového objektu zahrnuje současně znovunalezení původního ztraceného objektu. Ve svých Třech esejích o teorii sexuality (1905) spojil zrod úzkosti u dětí s prožitkem nepřítomnosti milovaného objektu. Vzdor tomuto svému pozorování, podržel Freud svoji teorii úzkosti, podle níž zdrojem úzkosti bylo městnání libida. Teprve v r. 1926 v práci Inhibice, symptomy a úzkost se vrátil k myšlence, že základním zdrojem úzkosti je strach z oddělení a ztráty objektu, matky. Separační úzkost odlišil od kastrační úzkosti, která se týká výhradně ztráty penisu v souvislosti s Oidipskou situací. Freud v této práci reagoval na Rankovo Trauma narození z r. 1924. Zatímco Rank položil důraz na fakt náhlé tělesné separace dítěte od matky s následným prožitkem chaosu a bezmoci novorozence, Freud se domníval, že zrození je čistě biologický jev, nikoliv psychologický, protože dítě ještě nevnímá objekt. Dnešní pohled dává za pravdu spíše Rankovi v tom, že novorozenec matku vnímá, i když jen částečně. Pojem separace má blízko ke ztrátě objektu, a proto lze Freudovy myšlenky vztahující se k separaci dále sledovat v jeho pojetí truchlení a deprese. To vš