Úvodem

Milí čtenáři,

Dostává se vám do ruky Revue, která pojednává o vztahu psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie. Téma v posledních letech značně diskutované. Je pravda, že se jím mnohem více zabývají psychoanalytici než psychoanalytičtí psychoterapeuti. Důvodů je hned několik: pacientů v dlouhodobé a intenzivní terapii ubývá, avšak je třeba vzít v úvahu, že v posledních deseti letech přibylo psychoanalytiků (nejen u nás) a počet psychoanalytických pacientů neroste stejným způsobem jako počet profesionálů. Psychoanalytici se proto prakticky všude na světě začali zabývat také kratšími a méně intenzivními terapiemi na bázi psychoanalýzy a psychoanalytického přístupu. Tyto terapie se souhrnně označují jako psychoanalytická psychoterapie. Vedle psychoanalytických výcvikových institutů existují ve světě instituty, které trénují méně intenzivní psychoanalytickou psychoterapii. U nás je to ČSPAP, která pokrývá aplikaci psychoanalýzy v individuální, skupinové a dětské psychoterapii.

Psychoanalýzu se lze učit v Psychoanalytickém institutu ČPS (Česká psychoanalytická společnost). Česká situace je díky tomu, že jsme malá země, poměrně přehledná, alespoň pokud jde o instituce. Z pohledu organizace zdravotnictví v ČR je však psychoanalýza jednou z psychoterapií, kterou lze postgraduálně studovat právě v akreditovaném Psychoanalytickém institutu ČPS. Psychoanalytická psychoterapie je ovšem historicky odvozena od psychoanalýzy a byla považována za terapii volby tam, kde nebylo možné z nejrůznějších důvodů aplikovat psychoanalýzu. Udržovalo se přesvědčení, že zatímco psychoanalýza představuje „zlato“ v terapiích, psychoanalytická psychoterapie je spíše „stříbro“. Z dnešního pohledu se psychoanalýza a různé psychoterapie vycházející z psychoanalýzy jeví jako soubor volitelných terapeutických modalit, které lze sotva vtěsnat do jednoduché dimenze „lepší“ - „horší“ a které jsou používány v závislosti na možnostech uspořádání terapie, možnostech terapeuta, pacienta a také strany, kter