You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Dámy a pánové,
nejprve se představím. Je mi šedesát tři. Třicet let jsem pracoval jako psychiatr, z toho 20 let také jako psychoanalytik - v rámci možností, jaké tehdy u nás existovaly. V 70. a 80. letech jsem spolupracoval s naším disentem. Po převratu se jeden z mých přátel stal českým premiérem a já se stal jeho poradcem a tiskovým tajemníkem - do léta 1992. V tom roce se konaly parlamentní volby, můj přítel odešel ze své funkce a já také. V pražském zdravotnictví panoval tehdy chaos. Jako psychiatr jsem se neměl kam vrátit. Od té doby vyučuji lékařskou etiku na lékařské fakultě. Učitelské platy jsou u nás malé, proto působím vedle toho jako nezávislý žurnalista.
Převrat skoncoval s mou psychoanalytickou praxí. Ztráta živého kontaktu s myšlenkovým paradigmatem psychoanalýzy sice neanulovala mou analytickou zkušenost, ale už 12 let neužívám jazyk, jímž jsem předtím mluvil 25 let, a to je znát. Pokusím se stručně popsat žurnalistickou formou vlastní zkušenost s epochální změnou v jedné středoevropské zemi. Bude to popis mých překvapení a mých deziluzí.
Předem prozradím, že v mé zemi neexistovala významná vůle ke změně - na rozdíl od Polska a Mad'arska. Drakonické čistky po porážce „Pražského jara 1968“ umrtvily občanskou iniciativu. Existovalo zde hnutí intelektuální opozice, tzv. disent, ale režim, dosazený sovětskými okupanty, je izoloval. Ještě koncem roku 1989 naše veřejnost nevěděla, kdo je Václav Havel.
Eroze sovětského bloku začala Gorbačovovou „perestrojkou“. Poláci i Mad'aři byli připraveni. I mladí Němci z DDR byli připraveni. Masově emigrovali, také přes Prahu. Zde byl stále klid. Teprve studentská demonstrace v listopadu 1989 způsobila, že jsme se přidali k epochální změně. Ve střední Evropě jsme byli poslední. V čele tohoto pohybu stanul disent. Nikdo jiný tu nebyl. Pak jsem pochopil, proč tato „elita z nouze“ neměla šanci.
A