You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Známý psychoanalytik MUDr. Jan Poněšický se ve své nejnovější publikaci pokusil zpřístupnit odborné i laické veřejnosti „moderní“ (nebo spíše postmoderní?) psychoanalytické myšlení. Na 172 stranách hutného, vzletnými myšlenkami nabitého textu se zabývá řadou přitažlivých témat, k nimž patří nevědomí, vývoj psychoanalýzy ve 20. století, struktura a dynamika osobnosti, práce se vztahem či účinné faktory v psychoanalytické psychoterapii. Zamýšlí se také nad styčnými body i rozdíly mezi psychoanalýzou a jinými odvětvími soudobé psychologie, především existenciální, narativní a systemickou terapií. Autor se dále pokusil propojit psychoanalýzu s teoriemi učení a vůle, kterými se její představitelé většinou nezabývají. Velmi poutavé jsou Poněšického aplikace psychoanalytických koncepcí na politiku a kulturně-společenské dění u nás i ve světě, ke kterému - coby člověk žijící v Německu - zaujal kritičtější postoj než většina českých publicistů.
Při četbě knihy je zřejmé, že autor má psychoanalytické myšlení hluboce zažité, takže je schopen základní psychoanalytické teorie převyprávět specifickou formou a obohatit je o řadu originálních úvah. Přesto mám k recenzované publikaci několik kritických výhrad.
Autor neuvádí seznam literatury, což vcelku nevadí např. při zmínkách o I. P. Pavlovovi, ale v řadě případů vyvolává rozpaky. Například na straně 95 autor doslovně cituje z díla Otto Fenichela bez uvedení zdroje. Často také vychází z prací u nás méně známých německých psychoanalytiků, jejichž uvedení v seznamu literatury by mohlo být prospěšné. Na straně 40 se zmiňuje o zakladateli „jáské“ psychoanalýzy Eduardu Hartmannovi, což mě zmátlo. Překládá se snad jméno Heinz do češtiny jako Eduard? Seznam literatury by podobná sporná místa pomohl objasnit.
Poněšický místy používá poněkud nezvyklou odbornou terminologii, např. „rozštěpení“ nebo „odštěpení“ namísto běžnějšího „štěpení“, „sebepředstava“ místo „sebepojetí“ (str. 24) nebo „částečné vztahy“ místo „vztahy k částečným objektům“