You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Čtenář, který podlehne lákání podtitulu, očekávaje moudré memoáry, okořeněné nějakými historkami z americké analytické komunity, bude asi zklamán. Je samozřejmě vždy otázkou, do jaké míry lze uvažovat o souladu životního příběhu a umělecké literární fikce - nicméně Allen Wheelis (*), psychoanalytik žijící v San Francisku, prezentuje sám sebe přinejmenším kusým způsobem. Kdo by snad očekával, že se dozví něco o poměrech na Kolumbijské univerzitě, kde začátkem 40. let minulého století vystudoval medicínu, o jeho službě u námořní pěchoty na Saipanu a Okinawě, nebo o jeho poválečné zkušenosti analyzanda zřejmě v Menningerově institutu v Topece, nebude uspokojen.
Obsahem knihy je - vedle ulpívání na infantilních traumatech - především vztahová konstelace původní rodiny v Marionu, zapadlém hnízdě kdesi v Louisianě. Allenův otec, venkovský lékař umírající na souchotiny, se projevuje jako sadistický diktátor ve vztahu k depresivně-masochistické, submisivní, nábožensky horlivé a zjevně psychoticky uvažující matce, která se svým dítětem fúzuje. Vztah k matce, v němž nechybí ani incestní chování, se tak stává hlavním tématem knihy. Jedná se však podle mého názoru víc o masochistickou exhibici než o nějaké „zpytování“, jaké slibuje podtitul. Autor se popisuje jako předčasně, avšak jednostranně vyspělý adolescent, svíraný chudobou a sociální izolací, přičemž fixace na matku způsobuje, že také střední věk a analytická praxe leží zcela na okraji jeho memoárového vyprávění. Vztahy k první i druhé manželce a k dětem lze tušit někde mimo ohnisko, které představuje pohlcení sama sebou a vztahem k matce, s jejím postupujícím chátráním a smrtelným mentálním a fyzickým rozkladem. Vedle frustrující životní reality se v knize nachází několik pornografických pasáží, svědčících o tom, že Wheelisovy literární (a komerční?) ambice jsou větší než jeho představivost či umělecký literární talent.
Proč tuto knihu recenzovat právě v Revue psychoanalytická psychoterapie? Literatura to není kdovíjaká a