Analytik v silovém poli emocí19

Jak už jsme slyšeli, analytický vztah obsahuje nekonečné množství afektivních kvalit a intensit. Ve svém kasuistickém sdělení se chci soustředit na dvě možné překážky emočního sladění analytického páru na straně analytika:

1. Apriorní neochota většiny z nás připustit si, že sympatie, nikoli pouze neutrální terapeutická empatie, může také napomáhat terapeutickému procesu, i když nelze popřít, že ho může stejně dobře také brzdit (Black, 2004).

2. Teoretické přesvědčeni analytika jako „třetí zdroj protipřenosu” (Purcell, 2004).

První překážky se dotknu hned. Při četbě letošního třetího čísla Int. J. of Psychoanalysis mě potěšil článek Davida M. Blacka (Black, 2004), snažícího se zrevidovat obsah pojmu „sympatie”. Podle Blacka se názvů „sympatie” a „empatie” používá k označení tři různých jevů;:

1. elementární mimovolní schopnosti dostat se do styku s emočním rozpoložením druhého,

2. použití „pokusné identifikace”, abychom zjistili, jaký je emoční stav druhého,

3. pojmenování afektu soucítění.

Sandler (1993) v článku „O komunikaci pacienta s analytikem, aneb ne všechno je projektivní identifikace” popisuje následující situaci: na přeplněné ulici vidíme, jak někdo neznámý před námi klopýtl. V tu chvíli můžeme v sobě pozorovat, jak korigujeme popud klopýtnout také, resp. jak toto zárodečné klopýtnutí vyrovnáváme. Sandler to nazývá „návratná primární identifikace” nebo „nevědomé přechodné zrcadlení”.