You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Sen má v hlubinně orientované psychoterapii nepochybně významné postavení, předmětem terapie či analýzy ovšem není samotný sen, ale trpící a hledající člověk. C.G. Jung se při práci se sny snažil držet na poli empirie a zdráhal se přinést nějakou vyčerpávající teorii. Zatímco téma snu prostupuje v mnoha podobách celým jeho dílem, publikované speciální, nepříliš obsáhlé práce jsou jen čtyři (z let , , a ). Pro orientaci v Jungových teoretických východiscích a inspiracích odkazuji na bohatou dostupnou literaturu, zajímavý bude i nový pohled Shamdasaniho (srv. Havison, D., JAP 49/2004, s. 577n) vycházející i z Jungových nepublikovaných manuskriptů.
„Sen je spontánním vyjádřením aktuálního stavu nevědomí v symbolické podobě” Oung 1925, g 505), je „přírodním výtvorem”, je projevem fantazie ve spánku, jsou to také „dveře, jež se otevírají do oné kosmické pranoci, která byla duší, když ještě dávno neexistovalo vědomí já, a bude duší, která přesáhne mnohem dál, než vědomé já bude kdy s to dosáhnout”.
Z uvedených výroků zakladatele analytické či komplexní psychologie cítíme především respekt ke snovému dění jako k výrazu autonomní psýché, rozhodující význam mají jeho poznatky o přenosu a protipřenosu, které se ke práci se snem úzce vztahují.
Jung předpokládal, že sníme na různých úrovních, že nakonec i naše ego (centrum vědomého dění) je upredeno z téže tátky jako naše sny. Jeho vlastní zážitky, zkušenost psýché a práce předchůdců i současníků mu dovolily rozvíjet moderní představy o multiplicité dominant psychického dění (teorie komplexů). Ve svých pracích i svědectvím o vlastním životě se Jung snaží doložit, jak sen přispívá k individuaci, k sebepoznání, jak pomáhá rozvíjet symbolický život. Za skutečného scénáristu a režiséra veškerého snového dění považoval centrum i zárodek bytostné úplnosti, které nazýval Selbst (do češtiny se nejčastéji překládá jako bytostné Já.
Respekt k svébytnosti člověka vyžaduje od terapeuta co největší nepředpojatost a připravenost hledat nové, in