Šestý smysl21

Film režiséra M Nighta Shyamalana Šestý smysl vypráví o tom, jak otřesné důsledky může mít neochota podívat se na závažné pravdy o sobě samém. Film také zkoumá transformační zážitek, jenž následuje, když člověk na tyto pravdy nakonec pohlédne a opravdu je pochopí. V této recenzi používám metodologické schéma „analýzy diváctví” - neboli zaujetí perspektivy diváka, který jakoby sám byl kamerou” (Gabbard, 1997, s. 4). Prvek diváctví je sice přítomen v celém filmu, ale nejpůsobivěji a nejpřesvědčivěji se projeví v závěrečné scéně, kterou je tudíž zapotřebí hned v úvodu vyložit, abychom vytvořili kontext pro interpretaci filmu jako celku.

Doktora Malcolma Crowea (Bruce Willis) i diváky v závěrečných okamžicích filmu šokuje následující odhalení: dr. Crowe je mrtev. Vyjde najevo, že je jedním z mnoha traumatizovaných duchů, kteří bloudí v mukách, dokud není odhalen zdroj toho, co je pronásleduje. Tyto ztracené duše obzvláště sužuje skutečnost, že nevědí, že jsou duchové. Croweův devítiletý pacient Cole (Haiey Joel Osment) vysvětluje své rozvedené matce-samoživitelce (Toni Colette): „Vidí jen to, co chtějí vidět” Na tomto filmovém příběhu je přízračné to, že Coleúv postřeh se stejně dobře vztahuje i na nás, kteří sledujeme film. Také nás nakonec překvapí, že dr. Crowe je mrtev, protože i my vidíme jen to, co chceme vidět!

Shyamalan - scenárista i režisér tohoto díla - je bravurní iluzionista. Chápe, že pokud divákům dodá byť sebemenší detail kýžené verze reality, dosadí si zbytek sami. To, co vidíme, nám diktují naše přání; popření udržuje nechtěné v ústraní. Shyamalan velmi dobře chápe, že ve druhém případě jde o naše kolektivní popření smrti, kdežto první možnost odráží naši touhu po zmrtvýchvstání, vzkříšení, nebo - jednodušeji řečeno - přání dostat druhou šanci.

Již při první scéně se okamžitě necháme vlákat do Shyamalanovy pavučiny iluzí. Doktor Malcolm Crowe a jeho žena Anna (Olivia Williams) doma oslavují ocenění, které Croweovi udělil primátor města Filadelfie za vyni