Editorial

Vážení čtenáři, jak jste si již jistě všimli, v tomto čísle jsme se zaměřili na jeden z nejvýznamnějších teoretických konceptů - na koncept narcismu v psychoanalýze.

Pojem „narcismus“ a základní teorii uvedl do psychoanalýzy Sigmund Freud a v různých obdobích k jeho pojetí přispíval a přepracovával jej. Pro Freuda, tak jako i pro jiné geniální vědce bylo typické, že přinášel stále nové myšlenky, někdy obtížně slučitelné s dřívějšími názory, a nechával na své následovníky, aby je propracovávali a integrovali. Proto ve Freudově práci najdeme základní prvky mnoha současných konceptů, a i když je to již celé století od doby, kdy byla vydána jeho první skutečně psychoanalytická práce Výklad snů , stále i po 100 letech zůstává inspirací. V mnohém s ním současná teorie nesouhlasí, ale Freud zůstává stále autorem, vůči němuž stojí za to konfrontovat současné názory. Pojem narcismu i mnoho jiných psychoanalytických pojmů a základní rysy teorie se staly součástí euroatlantické kultury - umění, slovníku a myšlení vzdělaných lidí. Vzpomeňme jen některé: např. pochopení, že existují nevědomé myšlenky a motivace, existence intrapsychického konfliktu, vytěsnění, pochopení, že sen má latentní význam, který lze objevit, důležitost dětské vztahové zkušenosti a význam fantazie pro život člověka, pojem oidipského komplexu a samozřejmě i pojem narcismus.

Koncept narcismu se ukázal být pro psychoanalýzu nesmírně plodným, umožnil pochopit, že vývoj jedince není určen pouze touhou dosáhnout slasti a vyhnout se strasti, ne pouze konfliktem mezi pudovou a protipudovou složkou, ale také snahou dosáhnout pocitu akceptace sebe (např. grandiosních fantazií, ale i omezení a konečnosti své existence, apod.), potřebou stabilní sebeúcty, hrdosti, vnitřní harmonie apod. Při narušení těchto „narcistických“ prožitků dochází k palčivým pocitům studu, odcizení, ztráty smyslu a vitality, takže se život zdá úmornou prázdnou dřinou. Lidé s narcistickou poruchou pak zoufale usilují o vnější uznání, o vztahy, o