Metamorfóza Narcise: z mytologie do psychopatologie, z psychopatologie do dějin

Pojem narcismus uvedl do psychoanalýzy Freud v roce 1911; převzal jej ze sexuologie coby označení perverze. Nedlouho poté, co Kohut učinil narcismus ústředním pojmem své teorie Self, se diagnóza „narcistická porucha osobnosti“ dostala do amerického diagnostického manuálu DSM a odtud do Mezinárodní klasifikace nemocí .

Vezmeme-li v úvahu složitost a nezvyklost Kohutových textů, i de facto jeho odklon od tehdejšího hlavního proudu psychoanalýzy, musel tedy narcismus přitahovat silou mnohem větší, než jakou mohl získat jen ze své psychoanalytické alma mater. Vzhledem k tomu, jak mainstreamová věda přijímá psychoanalytické teorie lze říci, že odborná veřejnost mimo psychoanalýzu přivítala koncept narcismu s otevřenou náručí.

V současnosti je v největším souboru příslušné odborné literatury, Medline, 8,5 tisíce studií s termínem „psychoanalýza“. Termín „narcismus“ je nejfrekventovanější z těch, které psychoanalýza přinesla: vyskytuje se ve 2 tisících studií, „narcistická porucha osobnosti“ v 21 tisíci! (pro srovnání: oidipský komplex v 919).

V současnosti máme v narcismu co do činění s kulturním fenoménem obrovského rozsahu. Vyhledávač Google prezentuje 800 tisíc webových stránek s termínem narcismus, 139 tisíc s termínem „narcistická porucha osobnosti“. (Pro srovnání: oidipský komplex 150 tisíc stránek, archetyp 750 tisíc, libido milion stránek, Freud sám je na 3 milionech stránek). To je přímo epidemie. Epidemiologicky přitom DSM udává prevalenci narcistické poruchy osobnosti 1% - při prevalenci 30% psychiatrických poruch v průběhu života přitahuje tedy asi 10x více pozornosti, než bylo statisticky adekvátní. Jedná se tedy o epidemii nikoli zdravotní, nýbrž epidemii civilizační.

Narcismus se jeví jako centrální psychoanalytický koncept naší doby co do šíře dosahu významnější, než kdysi představovaly libido či oidipský komplex. Nalezl jméno a obsah pro něco bytostně důležitého pro soudobou postmoderní kulturu. Lidé hovoří o narcismu,