Stud a jeho projevy v psychoanalýze

Rád bych pozornost čtenářů připoutal k afektu, který bývá v psychoanalýze - jak se domnívám - relativně opomíjen, totiž k afektu studu a jeho různým projevům. Př itom a fekt studu, je takř ka všudypř ítomný a podobně jako úzkost nebo zlost jde o jeden z nejsilnějších afektů, které oponují léčbě a často bývá významější opoziční silou, než např. pocity viny. Proč je ale tak málo pozornosti věnováno tak významnému afektu? Proč, když hovoříme o úzkosti, zlosti, dokážeme je nazvat přímo, kdežto myslíme-li na afekty ponížení, zostuzení, pohrdání, trapnosti apod., pak většinou hovoříme o „narcismu“? Není v tom snaha o anální čistotnost („To ke mě nepatří“)?

Zdá se mi, že proti zabývání se studem existuje v nás, kdo se pokoušíme léčit druhé, několik velmi silných odporů, které vyplývají z aktivace „narcistických“ afektů v nás samých.

1. Zvláště na počátku analýzy bývá nejsilnějším odporem, který nám může bránit v uvědomění si vlastních pocitů. Stud, že vyvoláváme pocity studu a ponížení u svého pacienta. Analytik může cestou projektivní identifikace na sebe převzít obraz pacientova trápícího, ponižujícího, chyby hledajícího vnitřního objektu, nebo toho, kdo se má stydět za svoji touhu p roniknout do t ř ináctých k omnat - rodičovských ložnic (protože proniká do tajemství pacientovy mysli). Může pak reagovat buď popřením těchto svých pocitů s následným neempatickým trváním na „rychlém odkrývání vytěsněných obsahů“ („Nejsem zostuzující, ale ty odmítáš přijmout „Pravdu“ a konfrontaci s nevědomím!“), nebo pokusem vyhýbat se projikovanému obrazu „zostuzujícího objektu“ (zvláště tam, kde pacient zažil zostuzování jako výchovný prostředek), což může vést k neproduktivním pokusům nevědomě se vyhýbat „citlivým místům“ pacienta nebo pokusům nutkavě zjemňovat a vylepšovat vlastní interpretační styl (jako by právě terapeutova necitlivost byla příčinou pacientova utrpení) případně i k depresivní rezignaci na další léčbu tohoto pacienta (“rJsem necitlivý a nedokonalý, musím se zlepšit. Nemám