Editorial

Milý čtenáři,

dostáváte do rukou soubor článků, který se týká velmi živého tématu ženské sexuality a femininity. Téma, které zdaleka není jen psychoanalytické, či snad dokonce jen sexuologické.

Ve společnosti, která si říká postmoderní, je sexualita také politickým tématem. Proces prohlubování demokratických svobod nutí západní společnost revidovat pohled na heterosexualitu a homosexualitu a posléze přiznávat práva homosexuálům, a konečně vzít na vědomí, že sexualita není výhradním prostředkem reproduktivity, ba dokonce že sama reproduktivita začíná být nezávislá na sexualitě, když umělá oplodnění jsou stále častějším způsobem, jímž vzniká gravidita. Ženská sexualita, pro Freuda stále ještě „temný kontinent“, který čeká na své zmapování, byla zahalena po staletí předsudky a mlčením, a je to Freudova zásluha, že ji učinil tématem vědeckého diskurzu. Freudův model ženské sexuality je označován jako falocentrický, protože v jeho základu leží viditelná pohlavní odlišnost: muži mají penis, a ženy nikoliv, nebo jen malý (klitoris). Freudův falocentrický pohled je často spojován s patriarchální - falocenrickou společností, která trvá a obnovuje se stále od dob předřeckých. V reakci na falocentrický model vznikla ve 20. století koncepce tzv. primární femininity čili nezávislého ženského vývoje.

V původním Freudově modelu femininita a maskulinita vzniká jako psychologická struktura v důsledku toho, jak každý jednotlivec zpracovává to, že penis má (a může o něj přijít - tzv. kastrační úzkost), a nebo ho od začátku nemá a touží po něm (závist penisu či jeho fantazijní přivlastňování ve falickém charakteru). Femininní a maskulinní rysy jsou tedy do jisté míry nezávislé na biologických pohlavních odlišnostech. Femininita se však utváří také z raných vaginálních pocitů a pomocí identifikací a introjekcí. Otázky femininity, psychosociálně pojaté a prožívané pohlavní příslušnosti, která je v anglosaské literatuře diskutována jako „gender“ (rod), se rovněž staly politickým a právním té