Fenomén ženství

Ženství, ženská sexualita, a tzv. gender zažívá v psychoanalytické literatuře v posledních letech oživení. Není tomu tak poprvé v dějinách psychoanalýzy. Otázka ženství se stále vrací a od 60. let minulého století nejen jako nevyřešený problém psychoanalýzy, ale stále více jako otázka sociálně-politická, nacházející svůj výraz ve feminismu druhé poloviny 20. století a ve feminismu současném. Avšak nejde zdaleka jen o feminismus nebo nějakou formu ideologie, ale o fakt, že žena zaujímá v současné západní společnosti, která je tradičně už od předřeckých dob patriarchální, stále významnější pozici ekonomickou, psychologickou a postupně též politickou. Od druhé poloviny 20. století jsme svědky pozvolné feminizace mužské poloviny společnosti a maskulinizace ženské společnosti, nebo je nutné znovu definovat, co je maskulinní a co femininní. Freud mohl ještě chápat femininitu a maskulinitu jako rozdíl pasivního a aktivního. Dnes pohlížíme na jeho pojetí s rozpaky. Současná sociálně, psychologicky a sexuálně se prosazující žena by před sto lety byla přinejmenším anomální, dnes taková již téměř musí být.

V psychoanalýze a psychoterapii tvoří pacientky většinu, a tak by se dalo předpokládat, že fenomén ženství již není tak temným kontinentem, jak se jevil Freudovi. Dokonce z historického pohledu vděčí psychoanalýza z velké části za svůj vznik zkoumání ženské psychiky. Případ Anny O., Studie o hysterii a Dora to jenom dokládají. Záhadu hysterického symptomu, která spočívá v mezeře mezi tělem a psychikou, v mezeře, kterou praktická medicína dosud neumí překonávat, vyřešil Freud už před 100 lety svojí originální „rozhovorovou terapií“ (talking cure). Hledání symbolu, slova, symbolické psychické reprezentace pro mlčící tělesný neduh, je jádrem psychoanalytické terapie.(1)

Nicméně „ženská otázka“ jako vysoce komplexní jev bio-psycho-sociální, vyvolává stále nové pohledy, které znatelně projasňují původně „temný kontinent”.

K historii psychoanalytické koncepce femininity

Zkoumání