„Dvojí zrada matky“: (o jednom aspektu v terapii žen s neuspokojivým partnerským vztahem)

V této zprávě o své práci chci popsat, jak jsem také přemýšlela o terapii s několika klientkami, v jejímž průběhu jsem shledala určité podobnosti. Jednak to byly v hodinách opakované a vytrvalé nářky nad jejich neutěšenou manželskou/partnerskou situací. Dále můj pocit, že úplně nerozumím, čeho jsem to ve skutečnosti svědkem, když s nimi zažívám, jak úporně trvají na vztahu, který prožívají jako neuspokojivý, někdy neuspokojivý k nepřežití. A nakonec nejasný pocit, že je něco v našem vztahu mezi námi, čemu nemůžu přijít na jméno. To vše mne přímo tlačilo, abych hledala, oč bych se mohla opřít, abych více porozuměla procesu, do něhož jsem vtažena, a který ve mně vyvolává pocity nejistoty, bezmoci a neurčitého podráždění.

Ve své praxi pracuji také s páry a již dříve jsem si všimla, že se při výběru partnera řídíme jistým nevědomým klíčem. V jeho důsledku si celkem neomylně volíme osobu, která nám umožní pokračovat v našem vnitřním psychickém prostředí tak, jak je známe ze své rodiny, a v němž jsme vyrůstali. Množné číslo „volíme“ používám proto, že si myslím, že mluvím o univerzálním jevu, i když málo doceňovaném. „Nevědomým klíčem“ nemám na mysli nevědomí v původním freudovském slova smyslu. Vypůjčím-li si terminologii Kritického slovníku psychoanalýzy od Charlese Rycrofta, nejedná se o procesy deskriptivně nevědomé neboli předvědomé, ani o procesy dynamicky nevědomé, jejichž prostřednictvím jsou z vědomí do oblasti nevědomí vykázány myšlenky, nápady, fantazie, přání či představy s nepřijatelnými - převážně agresivními či sexuálními - obsahy.

Nevědomý klíč, o kterém mluvím, spočívá v tom, jací jsme, to jest, jak se cítíme, jak prožíváme sebe a druhé osoby a jaké s nimi navazujeme vztahy. To vše pod vlivem minulých, velmi raných zkušeností, jichž si nejsme vědomi nikoliv proto, že bychom je do nevědomí odsunuli, ale proto, že jsme si je nikdy neuvědomovali a pro jejich raný původ ani uvědomovat nemohli. S trochou nadsázky bych řekla, že jsme/žijeme to, co máme uloženo ve