You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Ve svém příspěvku bych se ráda zabývala otázkou vzniku dětské psychoanalýzy a psychoterapie v jeho historických a myšlenkových souvislostech. Jde vlastně o disciplinu klinickou i teoretickou, která za pouhých sto let shromáždila velké množství podstatných a složitých vědomostí. Začínala jako jednolitá teorie, ale dala vznik několika zásadním myšlenkovým směrům a školám. I když mezi nimi někdy panují spory a rivalizování, mnozí současní psychoanalytici dávají přednost možnosti pojmout teoretické různosti a úspěšně je aplikovat v klinickém přístupu. Vrat'me se však na začátek minulého století a ke vzniku analytické léčby dětí. Myslím, že bez nadsázky se dá říci, že první dětskou psychoanalytičkou byla Hermine Hug-Hellmuthová.
Její dílo bylo dlouho ve stínu zájmu. Až koncem 70. let minulého století se začaly objevovat v odborné literatuře odkazy na její dílo i přetisky článků a přednášek. První článek publikovala v roce 1912.
Z článků věnovaných výzkumu zmiňme studii Z duševního života dítěte. V něm na základě svých pozorování zdůrazňuje význam dětské hry a komentuje jej teoretickými poznámkami. V roce 1920 přednesla v Haagu na kongresu referát nazvaný K technice dětské analýzy. Mezi posluchači byla tehdy jak Melanie Kleinová, tak Anna Freudová.
Hug-Hellmuthová psychoanalýzu dětí vidí jako analogickou s léčbou dospělých ovšem s několika specifickými technickými parametry, které vyplývájí ze 3 skutečností. Dítě je na rozdíl od dospělého přivedeno rodiči, nepřichází tedy z vlastní vůle, dále dospělý onemocněl díky minulým událostem, dítě díky současným, a za třetí, dítě nemá vlastní zájem se měnit.
Kromě těchto postojů již tehdy Hug-Hellmuthová velmi strukturovaně představuje vše, co utváří dětskou psychoanalýzu - rámec terapie, popisuje fungování analytického procesu v rámci přenosu, mluví o analýze odporu a interpretaci jako nástroji. Všímá si také problému rodičů, a to způsobem, který můžeme označit za dodnes aktuální. Říká totiž, že terapeut musí být k rodičům trpělivý,