PŘEDSTAVUJEME

V dnešním čísle otevíráme pravidelnou rubriku životopisných medailonů. Naším záměrem je upozornit na významné osobnosti, které ovlivnily psychoanalytické dění v Čechách. V případě Lydie Tischlerové máme to štěstí, že nám svůj životopis může interpretovat sama.

Na svou profesionální dráhu vedoucí do střediska Anna Freud Centre (tehdy kurs dětské terapie v Hampsteadu) jsem nastoupila v Olešovici po osvobození Terezína. Byla jsem jednou ze starších dívek, které se staraly o osiřelé děti z koncentračních táborů, ubytované ve vilách a zámcích patřících Němcům. Přemysl Pitter je dokázal po válce na úřadech vyreklamovat a spolu s řadou pomocníků poskytoval přístřeší přeživším z koncentračních táborů (již před válkou vešel ve známost svou prací s těžko vychovatelnými dětmi).

Ještě dnes mám v čerstvé paměti okamžik, kdy jsem se při starání o jedno z dětí rozhodla, že tuto práci učiním svým povoláním. Jistěže mne k tomu vedly různé pohnutky. Ale až mnohem později jsem si uvědomila, že já, kterou válka připravila téměř již v adolescentním věku o matku, jsem vlastně toužila po matce, a tím, že jsem se starala o jiné děti, jsem zástupně v jejich osobách poskytovala mateřskou péči také sama sobě. Nahradit si mateřskou péči anebo dodatečně opravit vztah s vnitřní matkou je často motivací k práci s dětmi. Pro profesionální výkon je však nezbytné toto si uvědomit. Jen tak může terapeut rozeznat, co patří pacientovi a co terapeutovi, a zabránit tomu, aby terapeut léčil sebe prostřednictvím pacienta.

Ohlédnu-li se, takový byl a je leitmotiv mého profesionálního života, který mě nakonec dovedl k tomu, že jsem požádala o práci dětského psychoterapeuta v nemocnici Casell hospital v roce 1962, kdy tato možnost vznikla.(1) K práci v tomto místě, pro dětského psychoterapeuta značně neobvyklém, mě přiměl film „Hra a osobnost“, který si vytyčil za cíl ukázat názorně průkopnickou práci nemocnice