Oidipský komplex a budoucnost psychoanalýzy

„Poslechněte si malou příhodu, k níž došlo během této války,“ uvedl ve své přednášce Sigmund Freud v roce 1916. „Jeden ze zdatných stoupenců psychoanalýzy se ocitne jako lékař na německé frontě někde v Polsku a budí pozornost kolegů tím, že se mu příležitostně podaří stav nějakého nemocného neočekávaným způsobem ovlivnit. Když se ho vyptávají, přizná, že používá psychoanalytické metody, a musí se uvolit, že kolegům předá něco ze svého vědění. Každý večer se tedy lékaři vojenského útvaru, kolegové i představení sejdou, aby naslouchali tajným naukám analýzy. Nějakou dobu to jde docela dobře, ale když začne posluchačům vykládat o oidipském komplexu, jeden představený vstane a prohlásí, že tomuhle on nevěří, že je to od přednášejícího sprosťáctví, vyprávět jim, statečným mužům bojujícím za svou vlast a otcům rodin, takovéhle věci, a že zakazuje, aby se v přednáškách pokračovalo. Tím to skončilo.“ (Freud, 1916)

Více než sto let se generace psychoanalytiků pokoušejí převyprávět příběh o Oidipovi a přiblížit jeho prostřednictvím zákonitosti nevědomé mysli. Freud oidipský komplex nikdy systematicky nevyložil, přesto pro něj byl vlajkovou lodí jeho rozsáhlé a průběžně rozvíjené nauky. Od počátku se stal pojmem, který byl nejvíce spojován s freudovskou psychoanalýzou. Identita „freudiána“ podstatnou měrou závisela na tom, jaké teoretické a metodické novinky do rozšířené verze tohoto konceptu začlení. Oidipský komplex je názorným příkladem toho, jak dnes Freudovu myšlenkovému dědictví rozumíme a jak mu rozumět přestáváme. Měl také nemalý podíl na odporu, který psychoanalýza vyvolala. Podobně jako celá psychoanalytická teorie i pojetí oidipského komplexu se v klinické praxi rozšiřuje a doplňuje. Oidipský komplex je současně odborným termínem a současně se nehorázně dotýká dětské i dospělé zkušenosti každého z nás. Podobně jako thébského krále Laia v Sofoklově dramatu, i nás by delfská věštírna varovala, že vývojovému programu biologického, psychosexuálního a vztahového zrání neu