Transgenerační trauma

Autorka předpokládá, že trauma může být předáváno z matky na dítě přinejmenším přes tři generace. Pro tento proces navrhuje termín „intrapsychická DNA“ a vyjadřuje domněnku, že transgenerační předávání traumatu napomáhá vzniku nevědomého „dědičného“ konfliktu. Popisuje:

1. jak první generace skrývá trauma i jeho nevědomé podklady s pomocí projektivní identifikace,

2. jak druhá generace znovuobjeví trauma,

3. jak je znovuobjevené trauma nevědomě sdělováno třetí generaci,

4. jak třetí generace za použití projektivní identifikace nevědomě odehrává původní trauma na druhé generaci, což ironií osudu nakonec rezonuje s nevědomými přáními první generace.

Abychom lépe porozuměli osudovému předurčení generací, autorka zkoumá pojetí projektivní identifikace v dílech Biona a Kleinové, vyzdvihuje jejich odlišnosti a porovnává je. V příspěvku jsou rovněž popsány další formy identifikace, jako jsou „vzájemná projektivní identifikace“ a „introjektivní identifikace“. Autorka ukazuje, jak nevědomé jaderné trauma vyjádřené traumaticky může navenek působit dojmem, že přeskakuje jednu generaci. Ve skutečnosti však je odehráváno třetí generací, která tímto způsobem na původní skryté trauma navazuje, a tím pokračuje v mezigeneračním, a tudíž „dědičném“ nevědomém konfliktu.

Tato práce se zabývá tématem traumatu a jeho předáváním přes generace. V rámci psychoanalytického myšlení bylo téma traumatu vždy středem pozornosti. Na podkladě teorie o ekonomickém principu intrapsychické energie Freud (1895) ve Studiích o hysterii pojednává o tom, jak se emocionálně náročná událost může projevovat v podobě tělesného symptomu. Teoretici citové vazby Bowlby (1969, 1973), Mahlerová (1975), Fonagy (2001), Fonagy a kol. (1991) a Winnicott (1965b, 1967) zkoumají stavy matčiny mysli a dynamiku spojení a přerušení spojení mezi matkou a dítětem. Teoretici objektních vztahů jako Melanie Kleinová (1959) hovoří o mechanismech, jimiž je předávána nevědomá informace o obsahu i afektu z jedné osoby na