Melanie Kleinová: Závist a vděčnost a další práce z let 1946-1963 Praha:  Triton, 2005,  408 stran

Dílo proslulé britské psychoanalytičky (původem z Vídně) Melanie Kleinové znali donedávna čeští čtenáři pouze na základě jeho souhrnů a interpretací v různých sekundárních pramenech. Je tudíž třeba uvítat, že nakladatelství Triton vydalo na sklonku loňského roku výběr nejlepších prací Kleinové z pozdního údobí její kariéry. Publikace vychází ve výborném překladu Pavly Císařové, obsahuje seznam literatury, rejstřík i poznámky pod čarou. Po formální stránce jí tudíž nelze nic vytknout.

Kniha sestává ze šestnácti zásadních teoretických příspěvků, které jsou doplněny pěti kratšími esejemi a recenzemi. Hned v úvodním článku „Poznámky k některým schizoidním mechanismům“ (z roku 1946) Kleinová prezentuje své přesvědčení, že se objektní vztahy utvářejí hned od narození a že prvním vztahovým objektem je matčin prs, který se v dítěti štěpí na dobrý a špatný, což má za následek rozdělení lásky a nenávisti. Mezi primitivními mechanismy probíhajícími v mysli dítěte hraje důležitou roli projektivní identifikace, při níž jsou především špatné části já promítány do matky, s cílem ovládnout ji či zranit. Následně ji ovšem dítě vnímá jako perzekutora. Tento primitivní proces je podle Kleinové prototypem agresivního objektního vztahu, který lze pozorovat mimo jiné u dospělých psychotiků, jejichž ego je nadměrným štěpením a vylučováním části já do okolního světa silně oslabováno.

V článku „O kritériích ukončení analýzy“ (z roku ) přirovnává Kleinová konec terapie k odstavení od mateřského prsu. Její přesvědčení o tom, že rané mentální procesy související s výživou a těsným vztahem k rodičovským postavám se ve více či méně pozměněné podobě opakují po celý život, ostatně prolíná celou knihou.

Velmi informativní byl pro mě šestý příspěvek „Některé teoretické závěry týkající se emočního života nemluvněte“ , v němž Kleinová nastínila svou vývojovou teorii. Po popisu schizoidně-paranoidní a depresivní pozice následuje výklad dalšího vývoje, který podle autorky spočívá především v modifikaci úzk