Editorial

Vážení čtenáři,

tímto číslem Revue psychoanalytická psychoterapie otevíráme nepravidelný tématický cyklus, v němž vás budeme postupně seznamovat s moderní psychoanalýzou. Pokusíme se v každém z takto koncipovaných čísel vybrat charakteristické teoretické i technické vlastnosti toho kterého psychoanalytického směru. Chceme tak doplnit případné chybějící informace o současném dění v psychoanalýze; nad to bychom vás také rádi seznámili s těmi psychoanalytickými směry, které jsou naší tradici vzdáleny způsobem uvažování, jazykem atp.

V tomto čísle jsme se zaměřili na soudobé kleiniány, na jejich teoretické zázemí a na techniku jejich práce. Vysvětlení, komentáře a odkazy na literaturu jsou porůznu zpracovávány ve všech článcích tohoto čísla, proto se v editorialu omezím jen na základní komentář.

Melanie Kleinová 1), původem vídeňačka, analyzandka S. Ferencziho a K. Abrahama, začala klinicky pracovat s dětmi a své nálezy teoreticky formulovat v době, kdy S. Freud a jeho dcera Anna propracovávali egopsychologický model. A. Freudová se zabývala rovněž psychoanalýzou dětí, držíc se teoretických koncepcí stanovených jejím otcem. Thesi postupného vývoje lidské psychiky s danými limity nedostupnosti nejranějších vývojových fází Freud aplikoval i na psychoanalytickou techniku. Pojetí Kleinové se od toho Freudova značně lišilo: Kleinová pracovala s představou, že pro psychiku člověka formativní procesy vznikají již ve velmi raném období. To co Freud lokalizoval do období řekněme kolem 5 let věku, Kleinová umisťovala do období prvního roku života. Tím se samozřejmě diametrálně odlišovaly jejich představy o psychoanalýze: egopsychologové v klinické praxi pracovali (dle Freuda a Freudové) s časováním interpretací, s postupným dozráváním pacienta až naúroveň oidipského konfliktu. Jeho analýza patřila k logickému vyústění celé psychoanalytické léčby. Konsistentní variabilita řešení oidipského trojúhelníku a rozmanitost kastrační úzkosti a obran proti ní zůstávaly nadále egopsychologický