Boj o dominanci v oidipské situaci

Tento článek se zabývá rolí dominance při rozřešení oidipského komplexu. Při klasickém rozřešení, které popisuje Freud, vzniká psychické útočiště, jemuž dominuje zášť a touha po odplatě. Zároveň existuje i depresivní výsledek, v němž je dítě, ve fantasii, nejprve dominantní. To zpočátku vede k vítězství nad otcem s matčiným požehnáním, když si však dítě uvědomí, že ve fantasii oba rodiče zničilo, obrací se k zoufalství a vině. Jestliže dítě ve svém vývoji (a pacient v analýze) může získat podporu pro snášení této viny, lze ji využít k zahájení posunu směrem k výčitkám a reparaci.

Dále rozebírám překážky tohoto typu řešení ve vztahu ke klinickému materiálu. Vyslovuji názor, že tento boj částečně souvisí s potřebou jedince kontejnovat destruktivitu, což je spojeno se závistí a s jevem, jenž Freud popsal jako odmítnutí femininity.

Psychoanalytici přisuzují velký význam agresi a destruktivitě, ale zatím nic nenasvědčuje skutečnosti, že by se stejným zájmem studovali problematiku moci a dominance. Zápas o moc a dominanci však bývá tak často zdrojem destruktivního násilí ve všech oblastech lidské interakce, že považuji za nezbytné, aby se stal předmětem psychoanalytického studia. Kořeny těchto zápasů lze celkem snadno nalézt v raném dětském vývoji, zvláště v oidipské situaci; v tomto článku vyslovuji názor, že se zakládají na pokusech jedince vynořit se z primitivních perzekučních stavů, v nichž se cítí být - a někdy skutečně je - obětí krutosti a nespravedlnosti.

Již dříve jsem se pokoušel pochopit, jak vzniká zášť a touha po odplatě, když se pacient cítí zraněný a ukřivděný (Steiner, 1996). To, co začíná jako požadavek spravedlnosti, se často rozhoří v neukojitelnou nenávist, protože se objeví další motivy, například závist, a vytvoří nenávist a prahnutí po odplatě, které nelze ovládnout, dokud všechno není zničeno. Tato pasivně přijímaná destruktivita je tak děsivá, že ve většině případů se zmobilizují omezující síly, sloužící k ochraně objektů a self proti ničivým