You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
„Má-li být pronesena smuteční řeč, necht' je stručná a výstižná“ (3). Když někdo blízký odejde předčasně, v plné síle, „v nejlepších letech terapeuta“, přirozeně se nedostává slov a hrozí, že mlčení z překvapivé ztráty zahluší laciný patos a prázdné floskule.
Lád'u jsem poprvé poznal ve skupinovém psychoanalytickém výcviku, kde vyčníval. Byl hrdý, vtipný, nebál se poukazovat na rozporuplné úvahy, živě diskutoval. Jeho jasné a pevně formulované postoje byly nepřehlédnutelné a snoubily se s terapeutickou zkušeností. Kromě vytříbeného klinického uvažování imponoval citem pro hranice v psychoterapii. Přesvědčivě ve svých kazuistikách ukazoval, že stabilita pravidel dává stabilitu pacientům. Do svých skupin tak mohl zařazovat i pacienty s vážnějšími poruchami. Od něho jsem se učil psychoanalytickému postoji, jak říkal „zúčastněnému pozorování bez okamžitého reagování na vnitřní a vnější tlaky“.
Navzdory svému klinickému vytížení spoluzaložil časopis Revue psychoanalytická psychoterapie. Obětavě se z Ostravy vláčel nočními vlaky na redakční rady, kde zdaleka nebyl pasivní. Pokoušel se především Revue otevřít širšímu okruhu přispěvatelů mimo členy ČSPAP, podpořit české autory - psychoanalytické psychoterapeuty a zahájit širší diskuzi s ostatními kolegy v „panoptiku současné české psychoterapeutické scény“ (2). Stál o to oslovit laiky i neanalyticky orientované čtenáře, dát o sobě vědět v konkurenci jiných psychoterapeutických škol. Hledal způsoby, jak členům ČSPAP umožnit prezentovat svoji vlastní klinickou práci. Odmítal, abychom se „uzavírali těm méně vyvoleným“. Jeho hlas bude v redakční radě citelně scházet.