Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

toto číslo Revue je věnováno otcům. Je pokusem zaplnit určitou mezeru a prozkoumat oblast, která nebývá v centru psychoanalytické pozornosti a není proto ani mnoho frekventovaná v literatuře. Mnohem více však se s tímto tématem setkáváme v denní psychoanalytické či psychoterapeutické praxi. Význam otce pro vývoj dítěte velmi dobře znají a mohou pozorovat kolegové a kolegyně pracující přímo s dětmi či rodinami. Bohužel spíše v té variantě, že otcové bud' zcela chybí, či jsou nepřítomni psychicky, emočně. Také přimět otce ke spolupráci při terapii týkající se dítěte je často obtížný úkol (viz příspěvky Pilařové a Pötheho). Zkušenosti s fenoménem otců a otcovských funkcí však jistě mají i kolegové pracující s dospělými pacienty. Taky pro tuto asi obecně sdílenou praktickou zkušenost jsme vybrali do tohoto čísla většinou příspěvky, jejichž podstatnou část tvoří kazuistické ukázky.

Autoři zabývající se významem otce pro dětský vývoj a lidskou psychiku se zákonitě v názorech liší a zde tedy může jít jen o jakýsi výsek z tohoto spektra. Je totiž možné mluvit o otci ve Freudově pojetí (tedy zejména otci oidipském), otci individuace a rané triadizace, otci symbolizace, otci stvořeném matkou, otci skutečně přítomném a nepřítomném, podle toho, kdo jakou jeho funkci považuje za podstatnou (viz příspěvek A. Etchegoyenové). Možná ale přeci jen existuje určitý průnik, na kterém se většina shodne.

S otcovým vlivem, přesněji s otcovskou funkcí, se spojuje působení při rozvolňování původní těsné vazby mezi dítětem a matkou. Je disponován být katalyzátorem či přímým činitelem progresu, který dítěti otevírá svět mimo původní dyádu, je novým objektem, který má předpoklady být lákavým představitelem a zprostředkovatelem takového světa. On a matka později tvoří s dítětem triádu, která je rámcem pro základní zkušenost s rozmanitostí a ambivalentností objektních vztahů, zkušenost s objekty stejného i opačného pohlaví. Když dítě zpozoruje a pocítí vzájemný vztah