Psychoanalytické názory na otce

První psychoanalytici považovali otce za ústřední postavu duševního života. Rané formulace Freuda, Ferencziho, Abrahama a dalších se soustředily na důležitou roli kastračního komplexu, jenž byl považován za klíčový pro organizaci emočního růstu. Jejich teoretický názor byl patrocentrický a falocentrický a poměrně opomíjel význam mateřské výchovy a péče v lidském vývoji.

Po druhé světové válce došlo k posunu perspektivy. Vývoj psychoanalytického vědění, včetně teorií objektních vztahů a přímých pozorovacích studií dětského vývoje, vedl ve 40. a v 50. letech 20. století ke zvýšenému zájmu o dyádu matka-dítě a o studium mateřství jako vývojové fáze. Melanie Kleinová, Anna Freudová a Margaret Mahlerová psaly o rané závislosti dítěte na matce a o konfliktech separace a individuace. Také Bion, Winnicott a Bowlby svými příspěvky v 60. letech podpořili význam raného vztahu matka-dítě a přimknutí jakožto základu duševního zdraví. Toto zdůraznění role matky poté vyvážil Lacanův „návrat k Freudovi“, jenž zdůrazňoval roli otce (zákon otce) ve strukturaci nevědomí.

Až do začátku 70. let 20. století bylo velmi málo psychoanalytické literatury o otcovské výchově, o poutu mezi otcem a dítětem a otcovství z vývojového hlediska. Jak bude řečeno později, Lacan pracoval se strukturalistickým modelem založeným na jazyku a o vývoj se nezajímal. Ross (1979, s. 317) napsal, že „až donedávna byl otec v psychoanalytické a psychologické literatuře opomenutým rodičem“.

Pomalu se začala objevovat řada článků a knih, především z Ameriky: Cath et al. (1982, 1989), Lamb (1976), Abelin, (1971, 1975). Tyto studie využívají pozorování skutečných otců a pokoušejí se konceptualizovat přímý vztah otce s dítětem, jakož i otcovu roli vně dyády matka-dítě.

Důvody této zjevné „otcovské deprivace“ (Biller 1974) jsou nejasné. Lansky (1992) přišel s názorem, že vztah k matce a otci není symetrický. Těsné emoční pouto a pečující funkce spojené s mateřskou výchovou lze velmi snadno pochopit. Naproti tomu otcovsk