Role otce v presuicidálním stavu

Při sebezpytování, které následovalo po pacientově pokusu o sebevraždu, autora znepokojily tři prvky, které již pozoroval u dřívějšího sebevražedného pokusu jiného pacienta: 1) otec nehrál v analýze tak významnou roli, jak by se dalo očekávat; 2) k pokusu došlo během období, kdy byly ohroženy časové a místní hranice analytického uspořádání, tj. pacient nedocházel na sezení; a 3) toto se časově shodovalo s obdobím, kdy autor dočasně podcenil riziko sebevraždy. Vysvětlení těchto tří prvků spočívá v přenosu na otce, jenž si na dítě nečinil nárok a umožnil fúzi s nebezpečnou matkou. Ačkoli pacientovy sebevražedné fantazie byly založeny na patologické vazbě na matku, internalizovaný otec, jenž svého syna před matkou neochránil, během presuicidálního stavu zapůsobil v protipřenosu jako ospravedlnění sebevražedného aktu.

V roce 1910 Vídeňská psychoanalytická společnost uspořádala sympozium „O sebe vraždě. Se zvláštním přihlédnutím k sebevraždám mezi mladými studenty“. Wilhelm Stekel ve svém příspěvku označil za motivační faktor sebevražedného činu pomstu: „Dítě chce nyní rodiče připravit o to největší, nejcennější, co mají: o svůj život. Dítě ví, že tím jim způsobí největší bolest. Trest, který si dítě uloží, je tedy zároveň trestem pro strůjce jeho utrpení.“ (Stekel 1910, s. 89)

Agresí obrácenou proti vlastní osobě se zabývá Freudova práce „Smutek a melancholie“ (1917). Freud pozoroval, že u melancholie, po ztrátě nebo „vlivem nějakého reálného ublížení anebo zklamání“ ze strany osoby, vůči níž má jedinec silné ambivalentní pocity, může dojít k přesměrování nenávisti, původně pociťované vůči této osobě, na část self, jež se nyní s danou osobou identifikuje. Místo odpoutání nastává regrese k identifikaci a sadismu pod vlivem ambivalence vůči této osobě. Freud svůj postřeh dále rozvinul:

„Teprve tento sadismus pro nás řeší záhadu sklonu k sebevraždě, kvůli němuž se melancholie stává tak zajímavou a tak - nebezpečnou (…) Nuže, analýza m