Vtip jako třetí cesta do nevědomí

Dovolte mi, abych tu pojednal o spisu, jenž je v rámci Freudova díla nejméně čtený, přinejmenším co se týče neněmeckých čtenářů. Našel u veřejnosti nejmenší čtenářskou odezvu a rovněž je pro svou obtížnou převoditelnost nejméně překládán do cizích jazyků, neboť obsahuje celou řadu nepřeložitelných vtipů a slovních hříček (Robert 2002, s. 298). Mluvím o Vtipu a jeho vztahu k nevědomí, který vyšel roku 1905. Jde o dílo zabývající se vztahem jazyka a estetiky, konkrétně psychosociální funkcí vtipu, komiky a humoru, a je proto psychopatologii svým obsahem poměrně vzdálené. Jeho četba je oproti jiným Freudovým spisům, tudíž i pro psychoanalytika, nesnadná.

Freudův raný teoretický zájem o vtipy, který koexistoval s jeho zájmy o sny, lze doložit dopisem Fliessovi z 12. června 1897 (Freud, : Dopis 65). „Musím přiznat, že v uplynulé době jsem dával dohromady sbírku židovských anekdot, které mají hluboký význam.“1)

Z této sbírky anekdot Freud později převzal mnoho příkladů do svého spisu. V tomtéž roce sděluje Fliessovi, že našel řešení otázky významu vtipu. Freud však byl v té době natolik pohlcen Výkladem snů, že dané téma na nějakou dobu opustil. Vůbec prvním snem se slovní hříčkou, který lze nalézt ve Freudových spisech je sen paní Cecílie M. zaznamenaný v poznámce pod čarou na konci případu slečny Alžběty z R. ve Studiích o hysterii - Chorobopisy 189 5 (Sebrané spisy 1, , s. 196, pozn. 10).

Zdá se, že dílo samotné začalo vznikat jako reakce na jednu Fliessovu poznámku. Po dočtení korektury Výkladu snů na podzim roku 1899 se podivoval nad hojností vtipů, slovních hříček a narážek ve Freudových dopisech a právě ve Výkladu snů. Freud se omlouval tím, že lze množství těchto spontánních slovních nápadů nalézt ve snových asociacích jeho pacientů a v literárních dílech. Přesto jej zaujala otázka, zdali neexistuje nějaká vazba mezi běžnými vtipy a materiálem pocházejícím z nevědomí, v němž se realizovaly vtipné asociace. A proto navázal na své domněnky z roku 1897. Na jednom místě