Psychoanalytický proces jako koncept

Psychoanalytický proces je intenzivní intrapsychická zkušenost analyzanda a jeho analytika. Jeho základem je dlouhodobý a jedinečný vztah, ve kterém oba jeho účastníci, analytik i jeho pacient, citlivě naslouchají vzájemným verbálním i neverbálním sdělením. Vztah mezi analytikem a pacientem, zahrnující přenos, protipřenos, terapeutickou alianci i reálný vztah, vytváří prostor pro novou zkušenost, kdy v rámci analytické situace jsou interpersonální a intrapsychické děje reflektovány, a tím dochází postupně k trvalejším změnám v mysli pacienta, k uvolnění emocionálních zábran, posílení imaginace a svobody myšlení. Psychoanalytický proces zahrnuje množství takových zážitků a opakujících se zkušeností mezi analytikem a pacientem. Psychoanalytický proces začíná dokonce ještě dříve, než se analytik a pacient osobně setkají k prvnímu interview. V podobě představ, očekávání a fantazií obou zúčastněných vzniká materiál, který se dále propracovává v terapeutickém uspořádání. Úvodní interview (Revue, 1999) tak může mít charakter scény, v níž se projeví základní prvky přenosových a protipřenosových reakcí.

Otázky týkající se psychické změny a toho, co působí v jednotlivých fázích jako tzv. kurativní faktor nebo hybná síla, zajímají psychoanalytiky neustále a jsou základem mnoha teoretických konceptů a nových hypotéz moderní psychoanalýzy.

Přístupy psychoanalytiků ke konceptualizaci psychoanalytického procesu se různí především podle hlediska, které upřednostnují ve své teorii a technice. Proces lze v zásadě definovat dvěma způsoby - totiž jako postupný vývoj, v němž dochází k postupným změnám (srv. např. proces trávení), nebo jako řadu jednotlivých kroků, dosažení dílčích cílů (srv. proces učení). První přístup zdůraznuje proces změny, druhý přístup se spíše zaměřuje na technické hledisko, které se na dosažení určitého cíle podílí.

Psychoanalytický proces ovlivňuje řada parametrů. Na popud Mezinárodní psychoanalytické asociace (IPA) dokonce byla v devadesátých letech minulého stol