You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Tento článek se zabývá psychoanalytickou pamětí, která je odhalována při analytickém sezení, zůstává zvláštní a komplikovaná a obnáší specifickou formu časovosti, již nelze redukovat na kognitivní vědu. Tyto úvahy vycházejí přímo z práce s pacienty v psychoanalytickém uspořádání, jakož i ze základů Freudovy teorie paměti. Načrtnuté chápání paměti je spojeno s chápáním psychoanalytického subjektu, pro nějž je charakteristická aktivita nevědomí a složitá, nepostižitelná struktura. Dále se zde zabývám vztahem mezi pamětí, historií a klinickým setkáním na příkladu pěti různých způsobů chápání historie:
Jak pacienti mohou lpět na minulosti, těžko se vzdávají dřívějších bolestných zážitků a setrvávají v mrtvém světě minulých objektů, v trvalém zármutku.
Jak pacienti v analýze mohou opakovat zapomenuté a vytěsněné zážitky, místo aby si je vybavili ve vzpomínkách; opakování je formou vybavování vzpomínek.
Minulost lze vytěsnit nebo popřít, jako by neexistovala, čímž vznikají mezery v paměti.
Ze tří výše uvedených způsobů nahlížení minulosti v klinickém kontextu vyplývá, že nedílnou součástí analytického procesu je postavit se k minulým problémům tak, aby bylo možné propracovat traumata.
Alespon u neurotických pacientů lze čas od času bez nadměrné úzkosti „znovu navštívit“ minulost jako příjemné místo, kam stojí za to zavítat.