Negativní terapeutická reakce

Při čtení pro formulaci strukturálního modelu zásadního Freudova eseje Já a ono z r. 1923 narazí čtenář v části V. nazvané Několikerá závislost Já na pozoruhodný klinický fenomén, který Freud nazval negativní terapeutickou reakcí (NTR): „Existují osoby, které se při analytické práci chovají zcela zvláštním způsobem. Když jim lékař dá naději a když prosloví spokojenost se stavem léčby, zdají se být nespokojeny a pravidelně u nich dojde ke zhoršení. Zpočátku to člověk pokládá za vzdor a za snahu dokázat lékaři, že nad ním mají převahu. Později dospějeme k pojetí hlubšímu a spravedlivějšímu. Přesvědčíme se nejenom, že tyto osoby nesnášejí žádnou chválu a žádné uznání, ale že také na pokroky léčby reagují převráceným způsobem. Každé částečné vyřešení, které by mělo mít za následek zlepšení nebo dočasné vymizení symptomů a u jiných také takový následek skutečně má, vyvolá u nich momentální zesílení jejich choroby, jejich stav se během léčby zhoršuje, místo aby se lepšil“ (129-130). Podle Freuda u těchto osob hraje roli potřeba být nemocný. Pokud analytik tento odpor obvyklým způsobem analyzuje a odečte se tímto postoj vzdoru vůči terapeutovi, pacientův narcismus a fixace na zisk z choroby, zbyde větší část odporu, která je fakticky největší překážkou uzdravení. Tuto překážku nazývá Freud „morálním“ faktorem, tedy vlastně pocitem viny. Pacient v nemoci nachází svoje uspokojení prostřednictvím trestu. „Ale tento pocit viny je pro nemocného „němý“, neříká mu, že je vinen, ale nemocen. Pocit viny se projevuje pouze jako těžko zvládnutelný odpor proti uzdravení“ (130). Pacient - místo rozpoznání svých pocitů viny - se obvykle přikloní k vysvětlení, že psychoanalytická léčba není tou správnou léčbou, jak mu lze pomoci. Freud připojuje technickou poznámku pod čarou, která vyznívá skepticky a současně i nadějně: pro analytika je NTR nelehký úkol, přímo se nedá dělat nic, nepřímo lze jen pozvolna odhalovat do nevědomí vytěsněné příčiny, a pocit viny se do vědomí vynořuje postupně