Editorial

Milí čtenáři,

právě otevíráte Revue, kterou věnujeme téměř cele francouzské psychoanalýze. Jsme časopis, a tak od nás snad nikdo neočekává, že jsme připravili nějakou reprezentativní publikaci či antologii. Náš cíl je mnohem skromnější. Chceme umožnit českému čtenáři přístup k některým textům, které jsou zajímavé, originální a existují jenom ve francouzštině; v jazyce, který se jistě neprávem dostal do izolace v důsledku mocného nástupu angličtiny, jakési novověké „latiny“. Dva z autorů, které jsme vybrali, Alain Gibeault a Gilbert Diatkine, mají historický vztah k vývoji české psychoanalýzy před revolucí v r. 1989 a těsně po ní. Oba se zúčastnily setkání pražských a pařížských psychoanalytiků v době, kdy slovo psychoanalytik bylo v komunistickém Československu nebezpečné vyslovovat. V důsledku jazykových překážek je však u nás soudobá francouzská psychoanalýza málo známá.

Francouzská psychoanlýza v poválečné lacanovské tradici důsledně navazuje na Freuda, zejména na jeho topografický model, přičemž v popředí je práce s jazykem, který vyrůstá z nevědomýcha předvědomých struktur. O základním charakteru toho, co se dnes nazývá „francouzské“ v psychoanalýze, pojednává hned první článek z pera Alaina Gibeaulta.

Nikde na světě, kromě Francie, nedošlo k tak významnému prolínání psychoanalýzy s filozofií a uměním. Samozřejmě, že psychoanalytikova interpretace je výsledkem vnitřního tvořivého procesu, a sama napomáhá obdobnému procesu u pacienta. Roman Telerovský svým esejem „Psychoanalýza, poezie a protipřenos“ určitě zaujme. Jsem rád, že pozvání přispět do Revue přijal také Josef Fulka. Jeho pojednání „Je nevědomí strukturováno jako řeč?“ přiblíží čtenáře k Lacanovi, Kristevě, Lyotardovi a Rosolatovi. Je to právě spojení psychoanalýzy s řečí, jazykem, textem, a symboličnem, které umožňuje vystoupit z hranic terapeutické teorie, techniky a psychopatologie, a ovlivnit lingvistiku a filozofii.

Diatkinovy jiskrné texty pojednávají o psychologii malých rozdílů, jejíž základy polož