Psychoanalýza, poezie a protipřenos

Sen, poesie, analýza, to všechno jsou exaktní vědy.

Jistě lze souhlasit s tvrzením, že mezi psychoanalýzou a uměním existují mnohačetné a vzájemně inspirující vztahy. Freud chtěl být vědcem, ale současně miloval umění a literaturu, jež mu mnohdy poskytly inspiraci pro jeho klinické i metapsychologické úvahy. Jeho kazuistiky se čtou téměř jako literární díla, jako básnická vyprávění, kterým neschází vědecká systematičnost. V jeho úvahách nalézáme odkazy na literární a mytologické postavy, které si vypůjčuje k pojmenování jistých prvků a motivů lidské duše a psychických dějů. Některé z jeho myšlenek jsou formulovány téměř básnickým jazykem. Jinde usiluje o analýzu literárních děl, jimiž současně ilustruje a obhajuje své objevy na poli nevědomí. Mnozí z jeho následovníků na jeho myšlenky navázali, oblastí umění byli tak či onak inspirováni a v řadě případů ji učinili předmětem své analýzy. Přístup některých z nich může být dnes vnímán jako redukcionistická aplikace psychoanalytických objevů na oblast literatury a umění, jiná budou překvapovat svou odvážnou objevností. Inspirace vedla také opačným směrem a psychoanalytické objevy obohatily tvůrčí postupy představitelů moderního umění a určily směr jejich úsilí o dobývání lidské senzibility a poznání zdrojů tvořivosti. Nejdál v tomto směru došli surrealisté, byt jejich ovlivnění psychoanalýzou nebylo prosté řady omylů a nedorozumění.

Zajímavou paralelu k úvahám o tvořivém procesu v oblasti uměleckého vyjádření nabízí podle mého soudu uvažování o samotném psychoanalytickém procesu a poznání jako o specifickém druhu tvůrčího děje. Psychoanalytický proces je tvůrčím děním, tvůrčím setkáním dvou subjektů, dvou myslí, dvou nevědomí v analytickém prostoru. Taková formulace je však příliš obecná a vlastně samozřejmá. Obecné zůstanou rovněž analogie, které bychom z takového tvrzení chtěli vyvodit: v tvůrčím uměleckém procesu a v psychoanalytickém procesu, v každém svým způsobem, dochází ke specifickému poznání, spe