Idealizace pocitu identity

Sergio přichází na konzultaci rozrušen. V autobusu na něj hleděl mladík v jeho věku. Naštěstí musel Sergio na příští zastávce vystoupit, jinak by se s ním musel porvat. A i když už vystoupil, viděl jak se mladík na něho stále díval oknem. Jak se autobus pomalu vzdaloval, mladík ho neustále sledoval.

Sergio se v minulosti z těchto důvodů často bil se svými spolužáky. Je to jakoby mu od druhých hrozilo zničení jeho vlastní identity, jakoby jejich pohled mohl pohltit jeho osobnost. Dalo by se skutečně říci, že mladík, který stál naproti němu v autobusu, překročil jeho «tabu osobní izolace», které popsal antropolog Crawley, kterého Freud cituje v Tabu virginity. Freud si kladl otázku, zda není «narcismus drobných rozdílů» odvozen právě z tohoto tabu1).

Naše «osobní izolace» není neustále jen věcí tabu. Častěji naopak prožíváme skutečné uspokojení, když se necháváme prostupovat druhými. Ve stavu zamilování, v rámci přenosu, během politického mítingu nebo při koncertu, hranice našeho Já volně popouštíme, přestože v jiných situacích si na nich tolik stojíme. Děláme to o to snadněji, když jsme přesvědčeni, že naši identitu potom opět nalezneme, tak jako, je-li vše v pořádku, najdeme svůj kabát v šatně. Náš šat normálně nalezneme nedotčen, ale naše Já, byt zcela rozpoznatelné, se po setkání s druhými poněkud změnilo; k lepšímu. Pokud se koncert povedl, pokud nás orátor během mítingu přesvědčil, pokud nás milostné setkání skutečně angažuje, či pokud během psychoanalytické sese elaborační proces skutečně proběhl, nebudeme už potom úplně stejní. Pokud však naši totožnost idealizujeme, setkání s druhým se proměnuje v boj o život. Stane-li se naopak idealizace identity méně naléhavou, jak k tomu došlo během konzultace se Sergiem, nebezpečí násilného činu se zmenšuje.

Přišel ke mě už třikrát. Vkládá do našich setkání velkou naději. Během obou předchozích mluvil o několika těžkých traumatických epizodách, které otřásly jeho životem, a bylo pro něj zajímavé, jaké vz