Je nevědomí strukturováno jako řeč?

„To, že sen je rébus, jak říká Freud, rozhodně není něco, kvůli čemu bych se jen na okamžik vzdal myšlenky, že nevědomí je strukturováno jako řeč.“1) Tato Lacanova věta, pronesená v jednom relativně pozdním semináři, v níž se jako citace objevuje heslo, kterým Lacan shrnoval svou teoretickou intenci již od padesátých let, celkem jasně ukazuje, jak málo si hodlal lámat hlavu s oním typem kritiky, který ho - at už přímo nebo nepřímo - obviňuje z ochuzování a zjednodušování původních freudovských modelů a ze záměrného opomíjení či vynechávání jistých aspektů Freudova díla. Text, který bude následovat, se bude točit kolem prosté otázky: nakolik je ona kritika, adresovaná Lacanovi především ze strany filozofů (Derrida, Lyotard, Deleuze) oprávněná a nakolik je naopak oprávněná Lacanova negativní a někdy velmi přezíravá reakce na ni. Jak už tomu u teoretického myšlení často bývá, definitivní příklon k jedné definitivní odpovědi je nemožný. Půjde spíše o konfrontaci různých, navzájem na sebe nepřevoditelných přístupů k Freudovi, z nichž každý má své výhody i své nedostatky.

Výrok, že nevědomí je strukturováno jako řeč, začíná Lacan pronášet už velice záhy. V Semináři III jej vysvětluje překvapivě jasně a jednoduše: „Každý analytický jev, každý jev, který participuje na poli psychoanalýzy, psychoanalytického objevu, toho, s čím máme co do činění u symptomu a neurózy, je strukturován jako řeč. To znamená, že běží o jev, který vždy vykazuje základní duplicitu signifikantu a signifikátu.“2) Jedná se o vcelku prostou (re)formulaci toho, co Lacan na freudovském „objevu“ pokládal za zásadní: nevědomé psychické útvary jsou určitá sdělení, signifikanty (toto slovo Freud ovšem samozřejmě nepoužívá), jejichž signifikaci je nutno hledat jinde než v jejich manifestní podobě.3) Jestliže zdůrazňování významu této základní Freudovy myšlenky je zajisté namístě, způsob, jakým tak Lacan činí a jakým tuto myšlenku formalizuje (nebot Lacanovo dílo, alespoň v tomto smyslu, bezpochyby je určitou f